Babičky

Podle mě žili rodiny víc pospolu a byli tolerantnější. Takový ten klasický povzdech "babičky mám 200 km daleko", případně "tchýni je nechci dávat, nerespektuje má nařízení ohledně výchovy a jídla"....ten se tu objevuje často.

Já naštěstí odmítla manželův návrh odstěhovat se do krásného místa u lesa a bydlím 10 km od jedné a 5 km od druhé babičky.Alespoň po dobu dětí. Babičky nechám dávat k jídlu,co chtějí ony (ale musím podtknout, že synové nemají žádné alergie) a nechávám je vychovávat jejich stylem.Ať se děti učí, že v životě máme různé role a že nejsme všichni stejní. A jsme všichni spokojení.

Vím, o čem píšu. Moemntálně jsme měli pobíhat po Jeseníkách,ale obě děti jsou rozsypané.Venku jsme nebyli,ani nepamatuju. Ale včera tu byla tchýně a rozptýlila oba syny blbnutím a velikonoční čokoládou, ráno přišla moje maminka a "nasnídala se" se starším synem, zatímco já se věnovala miminu.

Hned, jak se oběma uleví a zmizí teploty, pojedu na návštěvu k jedné, nebo k druhé- kluci změní na chvíli protředí a maminka třeba urve 30 min na kávu a časopis....

Satrší syn má bohužel velmi špatnou zdrav.diagnózu, přesto se mi žije dobře. S babičkami. Kdybych je neměla, nějakou bych si v okolí "adoptovala" z řad osamělejších starších paní.