Ve dvou se to lépe táhne

Tak já chápu manželství, případně partnerství. Můj manžel je moje nejbližší osoba, které můžu sdělit co ve mě dřímá, sdílet s ním strachy a radosti.
Na svatební oznámení můj manžel vymyslel tento citát. Cítíme se být příliš malými, abychom kráčeli životem každý sám. A měl velkou pravdu.
Nemám sice okolo sebe drbklub kamarádek, ale i kdybych měla, oni by měly nyní svých starostí dost na nějaké hlubší sdílení.
A tak jsme si s manželem zpovědnicí i rádci, pečovateli a obdivovateli, kritiky i autoritami a je úplně jedno jestli já nebo on děláme více té vážné práce pro rodinu. Mnohem důležitější je, jestli to ten druhý vidí a vnímá a dokáže ocenit. Totiž to ocenění je úžasné a pro mě asi velmi podstatné. Je mi buřt kdo přinese větší cifru na výplatní pásce, ale to že ve mě můj muž vidí tu Ženu a Matku svých dětí, že jsem zrovna Jeho ochránkyně krbu. Já jeho neobdivuji za to, že je boss všech bossů, což ostatně ani jeden nechceme aby byl, ale za to, že dokáže být v téhle pošahané společnosti gentleman, že chce kvůli mě být takový, aby jsme do sebe hladce zapadali.
A vůbec tedy nepotřebujeme nějaká vymezení, co kdo kdy a jak má dělat, aby mohl být nazván mužem nebo ženou. Snad jedině, že nějak očekávám, že můj manžel je silnější a otevře mi láhev s kompotem do které se marně dobývám, že na výpravách nese to těžší. Jinak dělá každý z nás to co umí nejlíp a o zbytek se nějak rozdělíme. Záleží i velmi na povaze. Já jsem systematická, organizační a zcela přirozeně jsem to já kdo vládne zajištěním platby účtů a plánováním výletů. Manžel obstarává zábavu, zahrnuje mě zpestřením večerů. Ale nějak vyplynulo, že jsme si rozdělili žehlení - on žehlí "to rovné" a nijak mu to neubralo na mužnosti.