Mužský prvek v roli lovce mamutů

Mužský prvek v roli lovce mamutů a ochránce rodiny se opravdu vytrácí.

Těžko říct, zda lze skloubit emancipaci s rozdělením mužských a ženských rolí - lidstvo se v tom plácá v podstatě pouze pár desetiletí, takže je asi brzo na závěry

Ony se všeobecně vytrácí trvalé vztahy. Nejen manželské, ale i rodinné a přátelské. Mnoha lidem jde především o to, aby obstáli v okolním světě a zapomínají u toho na své blízké - překáží jim, táhnou je dolů.

Netvrdím, že by to měl být vzor pro všechny a bez výjimek, ale já jsem v emancipovné prvobytně pospolné rodině vychovaná

U nás se nikdy nikdo nerozvedl a věřte nevěřte - nevyskytovalo se žádné domácí násilí, žádné setrvávání v manželství kvůli dětem a podobné hrůzy. Ano, pár krizí zažije každý dlouholetý vztah, ovšem dnešní móda řešit to okamžitě rozvodem a rozchodem, protože mám přece PRÁVO na bezvýhradně šťastný život, at si o tom myslí kdokoli cokoli, je mi vskutku cizí.

U nás (i v partnerově rodině) vládne matriarchát a emancipace, přesto však je muž přítelem, ochráncem, lovcem a milujícím otcem a neexistuje, že by si ženská vybrala jako otce svých dětí někoho, koho by si nemohla vážit, stejně jako si váží její partner jí.

Světe div se, vážíme si i svých otců, strýců, dědečků, bratrů a bratránků...

Úroveň vzdělání a plnohodnotné práce (a to i práce, kdy je člověk mediálně známý) je stejná u chlapů i u ženských.
Přesto máme práce domácí rozdělené na mužské, ženské a neutrální jakýmsi nepsaným pravidlem.
Když to vezmu jen za sebe, ať nemluvím jen v množním čísle - zatímco já nenutím partnera, aby v noci vstával k dítěti, přebaloval a koupal, on nenutí mě, abych tahala cement, sekala trávu a starala se o finance a složenky - samosebou jsme oba schopni si v těchto pracech vzájemně vypomoci nebo se zastoupit, když je třeba, ale je lépe se do toho nemotat. Já neumím vyplnit složenku, on neumí vyndat prádlo z pračky, aniž by spustil vyvařovací program...

Zkrátka - chlapy je třeba milovat, protože jsou takový jako zvoraný (jak říká Květa Fialová), ale zároveň je třeba je ctít, jakkoli to zní pateticky.
Každý chlap, i když chodí v růžovém a spí se svých vedoucím, i když je 5. rokem doma se třemi dětmi, má věčně poblinkané tričko a jeho nejdelší použité slovo je NOČNÍK, potřebuje úctu a drbání pod bradičkou.
To jim z těch neandrtálských dob zůstalo.
Chválit, chválit, chválit! Za každou kravinu!
Musí se cítit potřební - oni nepoznají, že je ženské s nimi fajn, a že je ženská potřebuje - musí se jim to říkat, jinak jim to nedocvakne.

Chlapi tápou ve světě emancipovaných žen, protože se cítí nejistě.
Co mají předvádět, aby před nimi ženská padla na zadek, po zbytek života si ho vážila a on ji mohl nosit na rukou, a co má udělat, aby se měli celoživotně rádi a mohli předávat společně své zkušenosti a vzory malým Kopčemům a Mamutíkům, když i ona umí ulovit mamuta a nechápe, proč by taky nemohl žvýkat kůže a sbírat bobule?