Re: Díla s délkou seminární práce jako hlavní témata?

tak tak... krátké články nemám ráda ani v novinách, ani nikde jinde...
A tenhle je podle mne fakt dobrý, lituju, že jsem ho nečetla dřív. Náš Kubča je přesně prototyp toho dítětě, které je nejraději v mé blízkosti ( zajímavé je, že se to týká výhradně, pokud je někde v uzavřeném prostoru, tedy domu, bytu atp.,venku je naopak co nejdál ode mne, a to už od malička)
Pokud si sám hraje, musí mít k tomu obecentstvo - tzn. musí na něj alešpoň někdo koukat. Ale fakt koukat, nestačí jen tak juknout.
Pokud potřebuju něco udělat třeba v kuchyni, nebo do práce, skončí to zpravidla tak (pokud mu tedy nepovolím pohádku), že je tak na metr ode mne na podlaze a tak tak lelkuje, nebo si s něčím jen tak pohrává. Hraní jako takové to ale fakt není.
My máme propojený obývák s kuchyní, přičemž obývák tvoří jeden velký obdélník, na který navazuje další menší - kuchyně. I přes to, že je to "za rohem" a že slyší že tam jsem a něco dělám stejně není na koberci v obýváků s hračkama, ale v kuchyni u mně a tam se různě plazí po okně, nebo povaluje po podlaze....a to je mu už 5,5 roku.
Když jsem se ho na to ptala, říkal, že "tam"(v obýváku) není "žádej živej člověk a nikdo tam nemluví" a že on tam nechce být sám. Úlitba je, když alespoň hraje TV, je jedno co, nebo je puštěné rádio....
Má moc pěkný pokojíček se zvýšenou postelí a žebříkem, pod ní má domeček s lampičkou a malým, nedávno jsme spolu postavili fakt pěknou vláčkodráhu, která vede jak do "domečku, tak mimo, má tam odpočinkový gauč s ikeáckým listem a další malou lampičkou... ale vůbec si v něm sám nehraje. Nechce tam asi sám chodit hlavně, když je večer a tma, to samé WC, koupelna.... A to máme jen
3+1.
Když je u nás návštěva a víc lidí po bytě, tak problém nemá.
Vzniklo to někdy před třetím rokem, kdy měl tendence chodit z bytu na chodbu v domě, kde nejsou okna a je tam tma a manžel strašil, že je tam bubák - nějak si to asi vztáhl na tmu paušálně a ne a ne se toho zbavit.
Co s tím dělat nevím, zkoušla jsem to po dobrém, po zlém a nic. Zatím to tedy nechávám být.
Fakt je mi to líto - já byla naopak docela statečné dítko, sama klíďo do sklepa, do kompotárny, kamkoli. Jenže mě naštěstí moji v tomto směru osvícení rodiče nikdy nestrašili...