28.2.2011 20:11:46 Warhammer
Jak to vidím zpětně
Mám velké děti, takže můžu hodnotit s odstupem času. V jejich miminkovské době byly nejslabší ročníky, takže v naší staré čtvrti kolem žádná mamina s kočárem. Sice v noci spaly, ale já jsem se snažila v noci překládat, aby mi po mateřské v té hlavě vůbec něco zbylo. Byla jsem unavená, manžel nechápal, oč mi jde, když jsme celý den jen doma, a byla jsem schopna usnout, sotva jsme si sedla. Jenže to nešlo, aktivní druhé dítě mi to nedovolilo. Večer ho uspával manžel (kluk skákal do deseti hodin) a já se snažila trochu pracovat. První den po mateřské jsem dostala výpověď v práci. Udělala jsme si ŽL, ale těch 5 let nevyspání a nervů se podepsalo tak, že jsem při práci doma usínala ještě půl roku. Ale doba, kdy obě děti byly ve školce, byla ze všeho nejlepší. Chodily tam rády, i když dcera si ze začátku hůř zvykala. Ale ze školky jsme šli třeba ještě ven a ne drtit domácí úkoly a vodit do kroužků. Peklo nastalo až s nástupem do školy- dcera je dyskalkulik, částečný dysgrafik a dyslektik.
Mateřská mě strašně nebavila právě kvůli tomu stereotypu, děsně mě ubíjel. Ale neměla jsme jinou možnost, babičky pracovaly, na hlídání nebyly peníze. Chodila jsem jednou týdně cvičit, ale že by mě to vytrhlo....
Odpovědět