Re: :-)

Adino, Tobě to možná připadá jako blábol, protože jsi to zřejmě nezažila na vlastní kůži.Pro někoho jiného to může mít svůj význam.
Neplodnost je opravdu velmi bolestná záležitost na dlouhá léta, ne-li na celý život. Člověk má opravdu spoustu práce sám se sebou na to, aby mohl "vyhovět" představám svého okolí.
Vypozorovala jsem několik fází: nejdřív trvá, než si člověk/pár přizná problém sám sobě, pak než ho začne řešit - v té době o tom komunikovat ještě moc nechce/neumí. Pak následuje období řešení, pokusů a nadějí. A taky zklamání (a při IVF taky velké hormonální rozkolísanosti.) Komunikace je čím dál obtížnější, i když zároveň čím dál potřebnější. Ventilaci a sdílení v současné době naštěstí hodně pomáhá internet. V osobním kontaktu je to mnohem těžší. Já sama jsem dokázala na netaktní otázky dávat přímou odpověď až tehdy, když jsem se s tím sama nějak vnitřně jakž-takž vyrovnala. To ale neznamená, že to člověk s chutí troubí do světa sám od sebe a že to někdy definitivně přestane bolet.
Další zajímavou fází si projdou ti, co se jim přeci jen jedno dítě poštěstilo a to zůstává nechtěně jedináčkem - když samo dítě začne na rodiče naléhat, že chce sourozence. Odpoveď asi čtyřletého/pětiletého dítěte na otázku, co by chtělo od Ježíška: "To, co bych chtěla nejvíc, mi stejně Ježíšek přinést nemůže - sestřičku nebo bratříčka", mi vhání slzy do očí ještě teď po nekolika letech, když si na to vzpomenu. Mimochodem, před pár dny se mi tahle odpověď vrátila v podobné verzi zas. Dceři je teď osm.
Se svými zkušenostmi si myslím, že ptát se kohokoliv na to, kdy a zda vůbec plánuje dítě, je netaktní intimní otázka, nikomu do toho zkrátka nic není. A lidi s dětmi mohou bezdětné na svoji akci pozvat, ale nemohou se divit, když bezdětní pozvání nepřijmou - buď je to pro ně bolestné, nebo prostě a obyčejně nudné. Je přeci jasné, že s dětmi se zcela mění témata hovoru, cíle a tempo výletů apod.