Ahoj,
po dlouhé době mne něco nabudilo natolik abych se vyjádřila k tématu (příště se možná i vypeckuju ;-D).
Alkohol a já - toť otázka. Geny? Sama jsem mezi andělem a ďáblem - otec kovaný alkoholik, matka praktikující abstinent.
Takže - piju? Mno... zkusila jsem, nebylo to řešení. Antidepresiva? Jo, fajn berlička - pokud vám nevadí že máte mozek na kaši a jdete životem jak spící princezna.
Taky jsem měla pocit že bych měla BÝT DOKONALÁ... děti potřebují..., manžel potřebuje..., a "co by řekli lidi, že, pani"?
A víte co? MOJE problémy se nevyřešily - dokud jsem je nevyřešila já. Nikdo to kupodivu neudělá za nás - ani alkohol ani doktoři a psychologové, ani jiné úžasné berličky.
Nevím co by v praxi pomohlo autorce článku. Vyměnit manžela, vyměnit bydlení, vyměnit práci, děti? Ano, vím - děti vyměnit nelze.
Ty jen vyrostou.
Mně pomohlo uvědomění že jestli mám já deprese a jestli mám já chuť na alkohol, čokoládu, sex, nebo gumové medvídky - jsem já jediný člověk co s tím může něco dělat. Všechny ty moderní kecy o závislostech mne jen mátly - protože mi namlouvaly že za to co dělám vlastně nemůžu. A kdo by za to jako mohl?
Teď už vím že jediné co můžu dělat je dělat to co chci - a proto když mám chuť na sklenku, dám si ji. Dám si jich tolik kolik uznám za vhodné a je mi fuk jestli spadám ten den, měsíc či rok do nějaké statistiky alkoholiků. Jindy zas mám chuť si číst, nebo zpívat, nebo malovat, nebo třeba hrát počítačovou hru na hrdiny - no a co? Když mám chuť na čokoládu, dám si ji. Když má chuť na cokoli, snažím se to dostat - a pokud to nedostanu, tak je mi jasné že jsem to ve skutečnosti zas tak moc nechtěla abych se o to dostatečně snažila.
Jo - a povinnosti jako žehlení-vaření-práce a tak dále a tak podobně jsem pojmula stylem - umře někdo když to neudělám? U většiny věcí odpověď byla - nikdo neumře... takže dobrý, nemusím se do ničeho nutit. :-D
Nedělám co nechci - a kupodivu - funguje to.