DrMiK, hezky jsi to popsala, všechno to hezky vypadá... ale má to trhliny a to velké. Společnost bez násilí není, nikdy nebyla a nikdy nebude. Jen pár výjimečných oblastí na světě, a i o těch jsme jen možná něco četli, ale nikdo je nikdy neviděl
Vzít agresora domů a snažit se spřátelit ho se svým dítěte-obětí? Fajn, ten agresor dostane šanci... a šikanované dítě? Co si z toho odnese? Před pár dny mělo na hlavě moč a hovna, třese se strachy, kdykoliv agresora vidí... a najednou mu jeho mamka, která má být ochranou, nese kakao a strká jeho ruku do jeho? Přivést agresora do domu, kde má být bezpečí? Tohle se může hezky vyjímat na různých seminářích a psychopříručkách, ale nevěřím, že tato sice všeobjímající, nicméně naprosto neempatická reakce vůči VLASTNÍMU dítěti, může být dobrá. Teoreticky správné to možná je, v praxi je to nedobré... až jsem se otřásla, taky jsem nebyla zrovna vždy oblíbené dítě a nějaký ten šťouchanec jsem zažila (šikanování delší ne), a představa, že ta šťouchající osoba překročí práh místa, kde mám být v bezpečí, protože mamka chce spasit svět, či aspoň nebohého smutného agresora, asi skočím z okna.
Ty děti možná jsou nešťastné, proto trápí jiné. Já je fackovat nebudu, ale jejich pocity pro mě stojí hodně daleko za pocity mých dětí, zvlášť když z nich smývám hovna. Ano, mě je líto všech dětí, které doma nezažívají vstřícnou náruč, hodně lásky, mazlení, pochopení... je mi jich líto. Ale pokud jim neukáží rodiče, co ještě mohou a co už ne, musí jim to ukázat někdo jiný. Já nemůžu zachránit všechny děti v okolí mých dětí, ale budu je moct zastavit, pokud těm mých budou ubližovat. Ráda bych je zachránila,ale...
Ano, začíná to u rodičů. Ale děti učíme i jisté zodpovědnosti za své skutky a ta nezačíná dosažením plnoletosti, ale dřív. Dle mě je potřeba konfrontovat i to konkrétní, ubližující dítě, jeho čin, nejen oklikou rodiče. A ne ho relativizovat, protože se s ním maminka doma nemazlí, jen tleská jeho "hrám". To je až další linie, dle mě. Každý bysme měli pocít důsledky toho, co děláme.