Re: Zamyšlení

Jen podotknu, že samozřejmě už novorozenec je jiný. Snad jen dítě po náhlém úmrtí milujícího rodiče může být projevy a emočním chováním podobné vlastnímu dítěti. Jinak, dítě přijaté jako novorozenec - to bývají situace, kdy je matka-rodička na tuto situaci adaptovaná, dítě prožívá nitroděložní život diametrálně odlišný od přijímaného a touženého dítěte. Je to jeden z důvodů, proč mě dávno opustily jakékoliv idealistické představy o tom, že dítě vychované v přijímající rodině "od porodu" bude naprosto bez známek svého původního traumatu. Nebude. Přesto má mnohem lepší výchozí situaci než dítě půl roku uložené do ústavní postele.
Nevím, jestli bych kdy dokázala přijmout velké dítě, protože jsem vyloženě vyladěná na mimina. Umím si velmi dobře představit, že bych byla pěstounkou dětí odložených v porodnici - do uplynutí té zákonné doby, než mohou do rodiny vlastní. Pěstounství jedné osoby místo ústavu vidím jako obrovskou šanci pro ty děti, sice pravda trochu dražší, protože to prakticky znamená jeden pěstoun = jedno dítě, ale tohle by se násobně vrátilo, pokud by potom dítě pokračovalo v rodině dál.
Vím, že snahy rozvinout tento typ pěstounství u nás už byly, ale teď se mi zdá, že to nějak usnulo...