Alchymie usínání a spánku

Usínání a spánek dětí považuju za skutečně alchymistické záležitosti. Naše malá mě tímhle způsobem pěkně vycvičila v tom, že snažit se něco za každou cenu zlomit, obvykle přinese víc stresu než užitku. Genezi jejího usínání dodnes nechápu.

Od narození byla malá zvyklá usínat tak, že jsem ji dala do postýlky, dala pusu na čelíčko, zazpívala krátkou písničku, dala dobrou noc a odešla. Kolem dvou měsíců začala v noci vynechávat jedno kojení, které jinak provozovala s téměř železnou pravidelností po třech hodinách, takže spala v kuse šest hodin. To vypadalo božsky. Přes den ale naspala tak tři hodinky, zbytek času jsem buď chovala a povídala si s ní, nebo řvala - klidné ležící bdělé dítě neznám (rekord řevu cca 5 hodin bez ohledu na chování, mluvení, nošení, odkládání apod.). V šesti měsících najednou nastal střih a dítě se budilo celou noc po třech hodinách. Kromě toho přestala malá být schopna sama usnout, usínala jen u mě v náručí - až pak bylo možné položit ji do postýlky, ale po každém nočním kojení jsme opět nejdřív uspali, pak odsunuli do postýlky. Kolem jedenáctého měsíce přestalo fungovat uspávání v náručí a nezabíralo ani cokoli jiného. Ať jsme začali uspávat v jakoukoli dobu, stejně dcera neusnula dříve jak v deset. Tak jsme ji prostě nechali s námi do deseti a pak teprve začali uspávat, fungovalo to. Až ve 14 měsících se dcera přestala v noci budit na kojení (po těch třech hodinách) a prakticky během dvou týdnů se kompletně sama odstavila. Do 17 měsíců jsme ale pořád uspávali kolem desáté, s obrovským řevem a stylem, který připomínal zápas řeckořímský. Pak nastal střih ze dne na den. Dcera usíná mezi sedmou a osmou tak, že "udělá papa" tatínkovi a hračkám, vlezeme si do naší postele, lehneme si vedle sebe a ona tak do patnácti minut usne. Nějakou dobu ji tam necháme samotnou a pak ji přesuneme do postýlky. Občas se probudí uprostřed noci (spíš kolem čtvrté) a nemůže už zabrat (podezírám zuby), v tom případě přeneseme k nám do postele a do rána spí s námi. Dokáže spát od osmi do sedmi a hodinku přes den. Pro nic z toho jsem fakticky nic neudělala a nemám nejmenší tušení, co zavinilo ty náhlé střihy v jejích zvycích.

Omlouvám se za mooooc dlouhý příspěvek, ale ještě dneska mám pocit, že se z toho potřebuju vypsat. Jestli mě podobná anabáze čeká s druhým dítětem, tak potěš pánbůh.