Díky za názor

a taky za velmi podrobnou a upřímnou odpověď. Píšeš:
Nejsem já, kdo má dětem určovat cestu, maximálně ji spolu s ním hledat, hledat v čem je obdarované. A vést ho pak k tomu s rozumným mixem důslednosti, flexibility, mírnosti a lásky.
S tím musím jen souhlasit. I když bych se označil za pacifistu, nejsem taková karikatura pacifisty kterému je možné sebrat peněženku a on ještě poděkuje. To že jsem proti válce ještě neznamená že nejsem bojovník. Někdy (často) je potřeba bojovat. Pokud čteš Eldridgeho nebo spíš Richarda Rohra, asi to nemusím moc vysvětlovat.
Co se týká her, asi se v obecné rovině neshodneme, protože máme každý jiné konkrétní zkušenosti. Ale to nevadí. V situaci v které jste jistě volíte to nejlepší řešení. Do toho nemám žádné právo vnášet svoje názory.

Mojí motivací k odstranění televize a her z rodinného života je snaha ochránit děti před formováním komerčními a sekulárními vlivy v době, kdy všechno přejímají nekriticky a neumí rozlišovat. To neznamená že je chci izolovat od života. I jedna z mých dcer dnes dělá bojová umění a historický šerm.
Vidím obrovský rozdíl např. mezi Pánem Prstenů jako románem J.R.R.Tolkiena a komerčním filmem. Jednak je tu úplně jiný cíl autora, jednak je tu rozdíl mezi vyprávěním a obrazovým médiem.

Taky chápu že kluci (muži) jsou podstatou bojovníci. Nemyslím ale že by se tohle dalo formovat pomocí her. Jedno z největších poučení které jsem získal z doby kdy jsem rekreačně dělal krate byl zážitek, jak moc bolí nezastavený úder nebo kop. Tomu jsou hry na kilometry vzdálené. I můj pětiletý syn má svou hromádku dřevěných mečů, ale moc dobře ví jak to bolí když dostane přes prsty a jak pláče kamarád když ho přes prsty bací on. Jako zenový buddhista (když jsme u těch duchovních kořenů) považuji přímou zkušenost za nezastupitelnou a všechno co odřezává od reality za škodlivé.