jo, jo, jen to ustát. v tom je to. chce to svůj čas a vlastně, druhé asi nezměníme, jen jim nějak umět sprostředkovat svůj pohled a čekat pochopení. dík, že jsi mi odpověděla, že to vnímáš taky tak. já jsem si to totiž uvědomila teprve nedávno, nějak jsem si pořád neuměla vysvětlit, proč si to děláme, když se máme vlastně rádi.
nemluvit spolu je strašně jednoduché (zvlášť, když spolu nebydlí), ale problémy se tím neřeší, jen se odsouvají a přichází se tím o to pozitivní, co v rodinných vztazích je. já nejsem ideální snacha, taky jsem kolikrát přestřelila. ale když mě někdo upozorní, že jsem mu ublížila, nebo na to přídu sama, tak se omluvím a snažím se to neopakovat. já když jsem se ozvala, že mi něco opakovaně ubližuje (to když jsem si poněkolikáté vyslechla tentýž její názor, zastaralý, ničím nepodložený a po mých argumentacích jakoby hrách na stěnu házel, mi po 4letech zopakuje ten samý názor, to už jsem teda vyletěla, ale pořád jsem byla slušná. stejně mě to mrzelo, tak jsem to chtěla vysvětlit, že se tak bráním proto, že mi to ubližuje...no to jsem si dala), tak jsem byla nejdřív nařčena, že ji z něčeho obviňuji. po vysvětlení, že nikoho z ničeho neobviňuji, tak zase, že je to můj problém. ale to pak narážíme na, řekla bych, morální zásady ve výchově. s dětma máme pravidlo, že když někomu ublížíme, tak se mu omluvíme. já přece nerozhoduju o tom, čo komu ublíži, či neublíží. vypadá to, že se to musí učit i naše babičky. nejhorší je, že ony si myslí, že už všechno umí a vědí a nic nového se učit nemusí. a vůbec, dětem se neomlouvá....
jo a tchýně se mně zeptala: a ty svému dítěti neříkáš, že je hloupé? a to se divila, že ne. kdysi jsem synovi říkala, že je pipi, když se mu něco nelíbilo. my jsme si tak říkali doma se sourozenci. ale manželovi se to nelíbilo a měl pravdu, je to jakoby jiná podoba: jsi hloupý. a tak jsem to přestala dělat a na tomto příkladě manžel pochopil, jak se asi cítím. jemu to jeho máma říkat může (do toho mi nic není), ale mně prostě ne.