naše tchyně

Naše tchyně je studená jak psí čumák, falešná, nerespektující, netolerantní, vztahovačná a urážlivá. Určitě má i dobré vlastnosti, ale výše jmenované to zabijou. Asi rok jsme bydleli u nich v domě v samostatném bytě, já si naivně myslela, že vycházet se dá s každým. Nedá. Dusno, které v průběhu té doby vzniklo, bylo pro mě naprostá novinka, nikdy jsem se s něčím podobným ve své užší ani v širší rodině nesetkala. A neuměla jsem se tomu vnitřně bránit. Taky dokázala říkat šílené věci, jako by si vůbec neuvědomovala, že slovem se dá dost ublížit. Mému manželovi třeba řekla, že nikdy v životě nebude šťastný. Nebo že naše svatba byla hrozná (následující den po svatbě). A ten tón, jako bychom byli malí fagani. I přes naše jasné ne chodila k nám do bytu, ložnici nevyjímaje. Atd. Ještě dlouho potom, co jsme se odstěhovali do vlastního bytu (bohužel ve stejné vesnici), ve mně všechno zatuhlo a vyletěl mi adrenalin, jen když jsem tchyni potkala. Když se nám narodila první holčička, byly vztahy všelijaké, z mojí strany totální stres, kdykoliv si dítě brala, jako člověku jí primárně nevěřím, a to nejsem nijak opatrnická a dítě s klidem svěřuju jiným lidem (kterým ovšem věřím). Když byly prckovi dva roky a šli jsem tchyni gratulovat k narozeninám, situace se vyhrotila; tchyně nás nejdřív úplně ignorovala, nepozdravila, pogratulovat si nenechala, na můj dotaz, co se stalo, prohlásila, že je z nás na nervy, tak jsem se opět zeptala, co jsme provedli, odpověď byla, že nechce nic řešit. (myslím si, že se tehdy zrovna urazila, protože jsem k ní s malou nechodila dost často, což u ní znamenalo každý den nebo obden; přitom mě vyhovujou návštěvy maximálně tak jednou týdně , a to i když se jedná o moje rodiče. Prostě totální netolerance. Nechápu, jak se kvůli tomu může někdo urazit..taková, člověk by řekl, blbost.) Tak jsme odešli a od té doby jsme do jejich domu nevstoupili. Není to z naší strany žádné teatrální gesto, nejsme uražení. Prostě je to nejefektivnější řešení. Celkem mi bylo už jedno, jak se chová k nám, ale že svoje nezvládnuté emoce ventiluje i na dítěti, to mi vadilo dost a nevím, proč bychom to měli tolerovat. Stav bezkomunikace trvá víc jak rok, když se potkáme, tak pozdravím, jen protože je to matka mého muže. Pak už jsme jen přáli o vánocích (dělala se nemocná a nepřišla ke dveřím) a na narozeniny po loňské zkušenosti jen pohled. Z její strany nebyla žádná iniciativa. Smutné. Prcek už na ni nereaguje, ví, že je to její babička, ale stala se pro ni cizí. (tchyně od té doby neprojevila o malou taktéž nejmenší zájem )Vše se odvíjí od toho, že manžel nemá s matkou dobrý vztah, já pro tchyni taky nejsem evidentně dobrá partie, ale kdyby byla trochu soudná schopná sebereflexe, mohli jsme najít nějaký kompromis. Je těžké toto pochopit, pokud sami takového podobného člověka nepoznáte na vlastní kůži. Nejvíc na to nakonec doplácí sama tchyně, protože přišla o vnouče, teď i o druhé, co se nedávno narodilo. Zajímavé je, že tchyně má vztahy s ostatní širší rodinou na minimu, spíš žádné, jediný miláček je druhý syn, který je snáz ovlivnitelný..