zásadní problém je...

když se tchánovci ke snaše nebo k zeti chovají jakoby k vlastním dětem. takové ty dobře míněné rady, kritika...tchýně a snacha nemají prožité ty léta, ty pozitivní věci, ze kterých se při rozdílnosti názorů teží pri konfliktu s vlastními dětmi. nemůžu říct, že je moje tchýně zlá, to vůbec. je milá, hodně se snaží, ale jako každý človek, má svoje charakterové vlastnosti (tak jako já, jako každý). neměla jsem s ní problém do té doby, než jsem si k ní dovolila to, co mi ona vlastne bežně dělala, nebo jsem se proti tomu ohradila. třeba mě upozorňuje na moje chyby, ale když to udělám já, je koflikt na spadnutí (rodiče přece chyby nedělají!). ona si hájí právo na svůj názor, ale já jsem podle ní kvůli rozdílnému názoru hloupá. tak to teda ne! to se mi hrubě nelíbí! nejlepší je, že si hájí právo mi to říct! říká to sice téměř laskavě...ale to je jedno. když jsem se zeptala, jestli já můžu o ní říct, že je hloupá, tak to se samozřejmě ohradila, že ne (neřekla bych to a ani si to nemyslím, prostě má ten člověk jiný názor). aha, takže v tom je pes zakopaný! já jsem na tohle citlivá. moji rodiče jsou v podstatě stejní (jen s nimi nežijeme). ale nemůžou mého muže kritizovat, o to víc neoprávněně. to jim prostě nepřísluší a hned to zatrhnu a hájím ho. můj muž na něco podobné ze strany jeho matky řekl: ale ona to tak přece nemyslí, to mámy říkají...ale snad mě pochopil, když jsem mu vysvětlila, jak to cítím. neodstěhovala jsem se od svých rodičů stovky kilometrů proto, abych to samé zakoušela od rodičů někoho jinéhy, byť je to můj muž. podle mně, tyhle spory mezi tchýní a snachou, tchánem a zetěm či obráceně byli, jsou i budou, dokud budou rodiče uplatňovať autoritativní přístup k dětem a ich partnerům. chce to víc respektu a vždy si představit, jak by to asi působilo obráceně. když se necitlivě, neslušně chová rodič/tchán k dítěti/snaše, zeti, tak je to v pořádku. když je to obráceně, tak je to drzost, neslušnosť, nevděk (já pro tebe a ty takhle)...co si o tom myslíte vy?