Re: No, nevím

manžela to mrzí, tak jaksi obecně. Že o nás nejeví zrovna velký zájem (ale když se potkáme jednou za půl roku na oslavě, tak by nás ulíbala k smrti - tak trošku herečka), od narození prvního syna k nám přišla celkem 5x (bude mít 5 let), z toho jen jednou "mimořádně". A to bydlíme ve stejném městě.

Já tam odmítám chodit, protože její argumenty, že by si musela za další zónu přicvaknout jízdenku, nebo že při přestupu je moc schodů (což je největší problém - jelikož sama bydlí ve 4. patře bez výtahu, takže na schody fakt není zvyklá), mě fakt urážejí. Míček je na její straně, ona ovšem nemá čas - musí denně chodit dalším vnoučkům skákat kolem zadku.

Naštěstí má manžel tolik práce (donedávna i studium - co myslíš, napadlo ji aspoň před státnicemi říct, že si vezme děti k sobě aspoň na odpoledne, aby měl klid na učení?????? - ovšem, na promoci se naparovala jak páv), že prostě na návštěvy u ní není čas. Jezdíme k mým babičkám, které mají zahradu, děcka se tam vylítají, co bych dělala v cizím bytě, plném serepetiček s těmi svými neřízenými střelami??? Navíc, když už přijedeme, strašně chystá jídlo a pak, místo aby si s námi povídala, nebo si hrála s dětmi, strašně myje nádobí, umývá sporák apod, aby to měla v kuchyni uklizené...... Takže asi tak....


Je fakt, že mi nikdy neřekla, že mám bordel v bytě (to já většinou ano, ale na její řídké návštěvy se připravím a uklidím), kdyby mi zkusila někde přejet prstem, jestli není prach, tak bych s ní rychle vyrazila dveře . Takže jisté plus tu je, neotravuje, jako jiné tchyňky.