Re: ne vzdy je to tak zle...

Jo jo. Mně rodiče psa nedovolili, dost těžce jsem to nesla - strašně moc jsem si ho ve svých 13 letech přála a zpětně už je mi i jasné proč - naši se v té době hodně hádali a pár let poté od nás táta odešel... Hledala jsem evidentně citové zázemí, které mi v té době doma chybělo. Argument, že by mě péče o psa přestala bavit, byl v mém případě mimo - máma vycházela z toho, že když dostala psa v 16 ona (v té době o něj už ani tolik moc nestála), zajímali ji spíš už kluci. Já jsem se doma držela docela hodně až do svých 20 - 21 a psa bych bývala se svými zájmy skloubila velmi hladce. Teď jsou mé děti malé a doufám, že najdu dost síly jim pejska nebo jiné zvíře neodepřít, pokud ho budou chtít. Možná, kdybych bývala nějaké náročnější zvíře doma měla,tak bych nebyla ve svých téměř 32 letech tak zaskočená tím, co všechno obnáší péče o miminko Zatím máme doma asi měsíc "šnečuárium". Starší syn (necelých 5 let) své 2 šnečky venčí (byli tři, ale jeden už při venčení utekl) a dává jim čerstvé listy (pravda, musím mu to připomínat). Akorát ho směřuju k tomu, že ještě během léta šnečuárium zrušíme - nejsem si jistá, jestli podmínky šnečků k životu jsou i při téměř každodenním krátkém "venčení" optimální...