Každá rada drahá
Moc dobře tě chápu, my jsme s manželem dlouho váhali nad druhým dítětem. Nejdříve chtěl on a já moc ne, pak se to otočilo, pak jsme si říkali, že mít jedináčka nechcem, ale zase ta znovunabytá část svobody byla lákavá... Pak jsme se rozhodli že jo. Nechala jsem si odstranit tělísko a snažili jsme se a nic. Pomalu jsem si začínala myslet, že z toho nic nebude a smiřovala jsem se s tím. Těhotenství mě překvapilo a nadchlo. Ale musím přiznat, že pro mne to nebyla jen radost, míchalo se mi to celou dobu s pochybnostma - peníze, sourozenecká žárlivost, strach jestli budu mít to druhé ráda stejně jako první, zdraví... Syn je skvělý a jsme šťastní, že ho máme. Ovšem já mám posledním rokem zase nějaké "chutě", strašně moc bych si přála třetí. Tak dlouho a intenzivně mě to ještě nikdy nedrželo. Ale manžel je naprosto jednoznačně proti. Jednak kvůli penězům - ne že bychom neměli co jíst, ale je fakt, že už pár let žijeme s kontokorentem, který umoříme jen občas, finanční rezervu jakous takous máme, ale na vyskakování to není, dovolenou musíme hooodně promýšlet (v Čechách). Jednak kvůli bytu (3+1, asi bychom se museli vzdát ložnice, což nás ovšem nejspíš stejně čeká), jednak kvůli tomu, že on si bohužel až moc dobře pamatuje to, co moje vědomí lehce vytěsnilo - celodenní ranní nevolnosti, potíže s nízkým tlakem, hormonální bouře emocí, ne zrovna snadné porody, uřvaný mimino, nevyspalost, další emocionální bouře, únavu, zatížení vzájemného vztahu... Říká, že tohle už by v životě dobrovolně nepodstoupil. A že jestli chci dítě, pak prosím, ale s někým jiným. Nejhorší je, že ho chápu, ale na druhou stranu si říkám, je ti holka 33, mladší už nebudeš a kdy, když ne teď... Sama sobě jsem dala lhůtu cca 1-2 roky, kdy buď manžel podlehne (kéž by) nebo se budu muset smířit s tím, že už další dítě prostě nebude...
Odpovědět