čteme, čteme, půjčujeme
Jsem moc ráda, že to sem mohu napsat. Čteme docela dost a dobrovolně (snad). Míněno tedy já a moje dvě holčiny (6 a 9 let). Manžílek bohužel čte tak maximálně denní tisk. Odmalička holkám předčítáme a teď, když jsou větší, si s nimi o knihách i povídám. Co čtu já, o čem kniha je, jak se mi líbí atd. Na oplátku i oni povídají mě, jaká je ta kniha co čtou, i když nutno přiznat, že jejich čtení podléhá cenzuře. Společně vybíráme v knihovně a když se mi zdá něco jako velká hloupost, snažím se jim to vymluvit. Prvňačka čte edici první čtení, už se pouští i do složitějších knih ze druhého čtení, mám z ní velkou radost. Třeťačka má ráda příběhy ze života, její oblíbenou knihou je třeba Anička a její kamarádky (I.Peroutková) a podobné, ze života dětí, kde se řeší jejich problémy. Máme teď už asi půl roku takový rituál, že si večer zalezeme do postele a čteme - nejprve ta nejmladší, část své knihy. Pak ta starší - nějakou převyprávěnou pověst, část z nějaké té popularizující encyklopedie, výjimečně něco z té "své" knihy, tu si čte většinou ráno, ještě než vstává. No a nakonec čtu já. Mé oblíbené knihy z dětství - třeba Kmotru lišku, ale i nové knihy jako třeba Veverku Báru, Zuzanku atd. Tyhle večerní knihy vybíráme také společně, většinou si ale holky zatím nechají poradit.
Přeju všem spoustu pěkných čtenářských zážitků!!
Odpovědět