Re: není to tak jednoduché

dobrý den, vážená paní
promiňte, že Vás obtěžuji, nicméně na základě Vašeho příspěvku velmi vítám tuto možnost poradit se s Vámi. Máme s manželem pětiletého syna, já jsem zatím po skončení MD ještě doma, pracuji částečně na dohodu o vykonání práce. Adámek se narodil, když mi bylo 39, manželovi 37 let. Pokoušeli jsme se celou dobu neúspěšně o druhé dítě, a až teď, kdy jsme to již vůbec neočekávali, jsem otěhotněla a nakonec bohužel i potratila. Jsme tedy citově zranění, a o to víc máme zájem o pěstounskou péči, (uvažujeme o ni asi 3 roky).
Adámek je rozmazlený,pohodlný, hodný a chytrý "korunní princ", ví jak na nás. Je to spíš jemný kluk, hlavně zábava, ne povinnosti. V kolektivu se spíš neumí prosadit, nepatří ke rváčům, křiklounům, není rychlý , spíš je ukňouraný. My jsme spíš pomalejší vysokoškoláci, (44 a 42 let), pod povrchem trochu bojácní, jen mírně sportovní, žijeme ve větším domě se zahradou na kraji Brna. Jsme společenští,věřící, naprostou většinu času věnujeme našemu dítěti.
Do osvojení si zatím netroufáme, pro jeho nezrušitelnost a pěstounská péče jednoho dítě k Adamovi se nám zdá velmi rozumná. Manžel nechce romské etnikum, (trochu jsem mu za to vděčná, že to nemusím rozhodnout sama), ale myslím, že bychom se shodli na vietnamském či černošském dítěti.
Z čeho máme strach?
..že se obě děti nesžijí, že Adam bude třeba utlačený, že se bude cítit odsunutý, že nezvládnu být spravedlivá, důsledná a láskyplná k oběma dětem stejně, z některých denních situací, z předchozích tragických zážitků dítěte, ze skutečnosti, že by si po čase dítě mohli odvést jeho biologičtí rodiče.
Asi jsem toho vypsala hodně a možná Vám leží na rtech: "tak do toho nejděte a kupte si psa", což rozhodně není důvod, proč Vám píši.
Jestli budete ochotná napsat mi pár řádků a podělit se o Vaše zkušenosti, tak moc děkuji předem. Další kontakty samozřejmě vítáme.
S úctou Irena