Jaké? Jako by ani nbyly.
Žijeme sami s maminkou a ještě když žili strýc a otec, vajíčka jsme už hodně dlouho nebarvili, a vyšlehat někoho, to já tady vůbec nepamatuju. Obědy nám vozí, ale dneska jsme si museli uvařit sami. Hotové houskové knedlíky, sekanou taky kupovanou, akorát uvařit tu polévku. Já jsem si ještě vypral bílý svetr, protože to už hodně potřeboval a protože jsem to neustále oddaloval. Ráno jsem větral. Šli kolem mě koledníci. Všechny tři kluky znám od vidění. Pozdravili, odpověděl jsem, ale potichu, neslyšeli mně. Takže se potají vysmívali, že ani nezabučím. Naproti nám bydlí jeden starý nemocný muž, ne přímý příbuzný, bratr manželky bratra mé maminky. Stál tam tak smutně a čekal, že za ním přijdou alespoň o velikonocích. Taky nepřišli, jako za mnou. My dva bychom se s nimi rádi podělili o to poslední, já bych jim dal krabičku tavených sýrů, jsou tam tři, jich bylo také tři, ale to by se tomu nejspíš smáli. Čokoládu, pamlsky, to jo, ale sýr, i když je darován z upřímného srdce? Nemáme s tím pánem nejlepší pověst, v tom je to. Oba jsme nemocní, i když každý jinak. Snad to mají z domova přímo zakázáno, aby u nás zvonili. Všude se dětem vštěpuje, pomáhejte starým, nemocným a opuštěným lidem, ale když má dojít opravdu ke skutku, zdá se to všechno jako prázdná slova. Hlavně, že zase dneska bude v televizi kuře. Pravidelně při takových pořadech posílám třicet korun, pravda, posledně jsem to nějak propásl. Nic jiného za to nechci, než aby mě měli lidi alespoň trochu rádi. Já vím, pozdravili a odpověděl jsem tiše, že mě ani neslyšeli. Ale přesto to bolí. A moc.
Odpovědět