Re: klobouk dolů

určitě zvládla jako ženy v podobné situaci jako je ta moje,člověka vlastně ani nenapadne otázka -bože jak to zvládnu-prostě ta situace je tady a vy jí žijete hodinu po hodině každý den,starostí až nad hlavu a jediný co jsem si uvědomovala byla obrovská únava ,taková ta vnitřní.Pak vidíte krůčky svého snažení a zaberete jeětě víc.Nejtežší byly okamžiky kdy vedete sama dítě do školky,do školy,dětská vystoupení,karnevaly,besídky,šílená radost z přijímaček když byly prijati na školu,pak první maturák....cítíte se pyšná ale zároven je tam strašný smutek a otázky-co by tomu asi řekl jejich otec kdyby je viděl,jak vyrostly,jak jsou šikovní,jak dospívají.....a jak by vlastně po tolika letech vypadal on sám,jak by asi zestárnul a co by asi řekl mě,jak jsem je vychovala.....Tuhle otázku si sama sobě občas položím ,když jsem v určitých situaci bezradná a nevím si rady.Během výchovy je takových situací bezpočet ,ale to zná asi každá máma.Nechodím s nosem nahoru,nehraju si na mámu nad mámy jen protože to mám těžší,prostě jsem děti na svet privedla a mojí samozřejmostí je dobře vychovat,aby z nich byly slušní a pořádní lidi.Nic víc nic míň.