Re: Nedat se

Já si myslím, že ono strašně záleží na věku dětí. Jsem bohužel silně poznamenaná svou negativní zkušeností. Jako dítě jsem si přála, aby maminka ani ostatní dospělí nepracovali vůbec a mohli si se mnou jen hrát. Časem jsem ten názor radikálně přehodnotila. Když mi bylo 8 a bráchovi 3, tak šla maminka pracovat na částečný úvazek, což bylo pro mě v tomhle věku ideální. O rok později, když už s námi zůstala sama, šla pracovat na plný úvazek, naštěstí se to krásně trefilo do doby, kdy už jsem byla hrozně ráda, že můžu být sama doma (mimoškolní aktivity jsem mívala tak 2-3x týdně). Proto bych ráda pracovala částečně zhruba do 8 let věku nejmladšího dítěte, rozhodnu se pak podle konkrétní situace. (Manžel z toho není nadšený, ale já na tom trvám.) Pamatuji si ten smíšený pocit, na jedné straně radost, že můžu být doma sama, i na pocit viny, že maminku zrazuji. Přítomnost jiných dospělých jsem vnímala negativně. Vadili mi, nechtěla jsem je tam. Jsem ráda, že se mi povedlo mít děti rychle po sobě, to třetí bych nerada příliš odkládala, právě proto, abych zredukovala na minimum dobu, kdy mě to nejmladší ještě bude doma potřebovat a ty starší už o to nebudou stát a budou jim překážet. Moje maminka zůstala doma z vážných zdravotních důvodů, nebylo to dobrovolné. Ale ze svého okolí znám řadu žen, které se tak rozhodly a jejich děti jim to měly nesmírně za zlé. Mě totiž překvapuje jeden rozpor. (Netýká se Tvé osoby, ale poměrů, které popisuješ.) Na jednu stranu píšeš, že ve Švýcarsku je zvykem, že je tady matka pro rodinu, ale na jednu stranu si vzpomínám, jak ses v jedné diskusi pozastavovala nad tím, že něčí dítě žije ještě ve 22 letech s rodiči. Já znám naopak řadu lidí (jsem z velkého města), kteří žili s rodiči ještě do o dost vyššího věku, ale nebyli to žádní paraziti, kteří by se nechali živit a posluhovat si. Naopak byli třeba mnohem připravenější pro život než ti lidé, kteří byt dostali od rodičů.