Není to tak hrozné, jak se to jeví nám - dospělým

Souhlasím s Lee. Tu drsnost pohádek si člověk uvědomí až jako velký. Jsou v nich hrůzostrašné věci, ale většinu z nich děti tak neberou. Třeba to, že vlk sežere babičku mi nepřišlo jako dítěti nijak strašné, když se pak zase vrátila v pořádku. Prostě něco jako kdyby jen někam odjela, resp. jako kdyby ji na chvíli zavřeli do sklepa :-))
Milovala jsem klasicke ceske pohadky, v nichž jsou někdy dost hrozné věci, ale jediná věc, která mě jako dítě vyděsila, byly jeskyňky, které měly schovánu hromadu lidských očí. Nic jiného mě jako dítě nikdy nevyděsilo a nijak jsem se nesnažila si ty hrůzy představit. A myslím, že to bylo proto, že zlo bylo vždycky potrestáno a ten, kdo byl hodný a třeba zabitý, tak zase ožil. Takže jsem to vnímala jako by se mu vlastně nic nestalo.
Neměla jsem ale ráda pohádky, které končily špatně - Andersena nebo příběhy o medvědech u Kolína. Tam to pravidlo o vítězství dobra neplatilo a nelíbilo se mi to.