syn či dcera

Deset let jsem čekala, než otěhotním V dobách totoulistů to ebylo tak jednoduché. Když už jsem se dočkala, byla to taková sláva, že porodnice byla v pozoru a připravili se tam na mne jako na prinzeznu Dianu. (dlužno říci také obsadě personálu, lékaři roddinní příslušníci, sestry kamarádky) Nemohu tedy popisosvat porod - byl nestadardní a nadstandartní. (taky to sláto peněz, marjá jozef)

Dokroři, sestry´, kartářky, jasnovidci, rodina, kamarádky se shodly jednohlasně na tom, že to bude holčička. Kterou jsem sistrašně moc přála už vzhledem k tomu, že v naší rodině se už klici vyskystovali, a to dva od mé sestry a jeden od mého švagra. Všichni tedy včetně mně a lékařů nmluvili o Zuzance celých 9 měsíců.
Doma rodina vyráběla svorně růžové baldachýny na d postýálku, kolíbku ikošík, hromadně se háčkovaly a pletly růžové šatičky s kytičkama, holčičí čepičky, a v jednom škuplelti už se shromaždovaly paénky a chlupáčci.
NIKDO NEPOCHYBOVAL. Ani jméno pro chlapce nikho nenapadlo vymýšlet.

Porod nádherný, plný empatického přístupu, ohleduplnosti a lidskosti, takové porody kdyby byly všechny, tak věřte - dětí je mnohem více.,
ALE!¨
Žvatlala jsem při porodu s primářem,občas mne POPROSIL tlačit, byl stah, a za velmi krátkou chvíli vylezlo miminko na svět. Přes moje napíchnuté žíly jsem se vztyčila abych se podívala, a on miminko zvedl nad hlavu abych viděla a jásala, jak je krásné - a co viděla já?
Visícího camprdlika mezi nožičkama....ne, tak to asi i holčička nebude. A první moje myšlenka, za kterou se dneska šíleně stydím? To bude tchyňa nasraná....Jak se bude jmenovat? Děl ten doktor. Inu, zaskočil mne. Já měla tři jména - ale všechna holčičí.
"Jak se jmenujete vy,pane primáři?" HONZA, zazněl baryton. A tak je můj syn Honza už 30 let.
Přece jsem měla být šťastná, měla jsem zahořet láskou k tomu tvorečkovi vymodlené´mu! A já blbaňa brečela, jaké to bude pro rodinu zklamání,,,

Navíc když mně ho přinesli ke kojení zděšeně jsem zírala, co to za uzliček nesou mým směrem" Všude růžovolící mimina narvané v peřinách a ten můj minibalíček nebyl skoro ani vidět a spal. Jéžišmarjá - holá lebka, posvraštělý obličej, že člověk nepoznal, kde je nos a kde oči, a neměl bradu....Začala jsem přemýšlet, že spolu odejdeme do nějaké zapadlé vesnice kde nás nikdo nezná. Že by mne zaplavila vlna něhy a lásky tak to ani náhodou. Zaplavila mne vlna hrůzy, jak tovšechno zvládnu samaa do které školy ho dám, aby se mu děti nesmály.
ˇˇCas oponou trhnul - během tří měsíců byl můj budulínek nejhezčí dítě v okolí, ale ne kvůli tomu jsem ho začala zbožnovat. Až po prodělané vážné nemoci ledvin,kterou měl v půl roce kdy jsem týden nespala a měla nepospatelný strach o to malé jsem si uvědomila, jak ho miluju. Jak mu chci dát jen to nejlepší ze mně, jak ho chci chránit a bojovat za něho, když on má málo sil.
Miluji svého syna. Velmi ho miluju, ale ne od prvních dnů po narození. To jem byla rpačitiá, vyjukaná, bezradná, a takk malé nedonošené dítdě jsem viděla vlastsně poprvé.
Teď měří 186, váží 70 kg, bydlí 300 km daleko ode mne, a jiá ho miluju čímdál víc! Teď už to ale musím schovávat, ať to není trapné. A tak ho miluji ve skrytu své duše a srdce, a nikdo to nenmusíá vědět