Článek tohoto typu si vždy ráda přečtu

Článek jsem si přečetla se zájmem, protože ráda porovnávám průběh svých porodů a průběh porodů jiných maminek. Musím se přiznat, že mi přišlo hrozně ošklivé, co Ti řekla kamarádka - že si máš užívat posledního volna, že pak už se ani .... Na takovéhle řeči jsem alergická, i když jsou myšleny v nadsázce. Ano, starat se o miminko je velmi náročné, občas toho má člověk plné kecky, je nevyspalý a protivný, ale podávat to ve stylu že "všechno končí, už nebudu mít ani chvilku volna" atd. mi přijde otřesné. A pokud takové řeči slyší děti, tak to na ně působí depresivně. (Aspoň já jsem si jako dítě v těchto situacích kladla otázku, proč si matky ty děti pořizují, když jim pak jejich existence působí tak hrozné utrpení.) Ostatně, kdyby se kamarádka nemohla ani ..., tak jak to, že seděla s miminkem někde u hospody na zahrádce? Já osobně jsem měla to štěstí, že mi na začátku obou těhotenství bylo tak zle, že všechno, co následovalo potom (kromě závěrečné části porodu) mi přišlo jako procházka růžovou zahradou.
Před každým porodem jsem byla lehce nervózní a říkala jsem si, že ještě nejsem na porod úplně připravená, ale zároveň jsem věděla, že úplně připravená se nebudu cítit nikdy. Také jsem se v porodnici snažila co nejdéle působit uvolněně a optimisticky, než přijdou velké bolesti.
Jinak co se týče popisu samotného porodu, tak jsem se v některých bodech poznávala. Mě třeba velmi zmátlo to, že mě u druhého porodu dlouho bolel jen podbřišek, takže jsme si se starším synem stihli udělat ještě procházku a vyřídit pár pochůzek. Kdyby to nebylo pozdě odpoledne a manžel nepřišel včas domů, tak nevím nevím. Stihla jsem se ještě doma (relativně) v klidu umýt, dát si večeři (při které už jsem trochu pobíhala po kuchyni a obýváku) a vypravit se do porodnice. Jinak konec porodu jsme koukám měly skoro stejný, hotová jatka, naštěstí to netrvalo dlouho. (Musím se zeptat manžela, jestli měl také nějaké modřiny.)
Jinak jsem moc ráda, že jsi upřímně popsala pocity ze svého miminka. Mně se sice mateřská láska nastartovala docela rychle, ale první setkání s oběma miminky bylo také velmi zajímavé. Obě miminka se mi moc líbila, u prvního miminka jsem si v duchu řekla: "Ježíšmarjá, to je sranda, ten vypadá úplně stejně jako na obrázcích z ultrazvuku." A u druhého miminka jsem si pomyslela: "Ježíšmarjá, to je sranda, ten vypadá úplně stejně jako brácha." (Podle ultrazvuku jsem čekala trochu jinou podobu.)