Re: Jak se hledá

Albert1,
tak to jsi u potenciálního partnera pozorovala opravdu důležité věci! Přesně tyhle ukazatele jsem sledovala taky. A to nejen u potenciálních partnerů, ale třeba i u kamarádů a kamarádek.

Jinak přístup rodiny dělá moc. Nedivím se Ti, že jsi z toho měla sebevědomí na nule a obdivuji Tě, že jsi to dokázala překonat. Tohle by se fakt nepovedlo každému. Mně sice tohle nikdo neříkal, ale taky mě štvaly argumenty typu "ten a ten a ten a ta a ta a ta taky nikoho nemá" (Co je mi do toho? Já chci být lepší než oni.), "co šílíš, vždyť je ještě dost času" (A to si mám říkat až do padesáti?), "buď trpělivá a rozhlížej se kolem sebe" (To dělám už dlouho a efekt nula nula nic.) apod. Je ale fakt, že v těch nejtěžších momentech mě nejbližší rodina dokázala podržet a dodat mi sílu. Co jsem třeba vídala u jiných známých, mi přišlo jako hotová hrůza. Třeba když jedna známá vykládala kdekomu podrobnosti o tom, jak se její dcera trápí kvůli tomu, že nikoho nemá. Mnohem horší ale byly reakce některých kamarádek. "Tak co kluci? Už konečně někoho máš?" Ony to nemyslely zle, ale hrozně mě tím vytáčely. A dopadlo to tak, že některé z nich se mi dnes vyhýbají, protože momentálně mají v soukromém životě smůlu zase ony. (Teoreticky bych z toho měla mít pocit zadostiučinění, ale já ho nemám. Je mi jich líto.) Výsledek je ten, že se snažím nikomu netaktní otázky nepokládat. Když někoho po delší době potkám, tak se prostě zeptám, jak se má a co je nového a nechám ho, ať sám začne mluvit o tom, co je mu příjemné. Nikdy se nikoho neptám, jestli už někoho má nebo kdy plánuje děti, protože to může být hodně ožehavé téma. A pokud to chci vědět, tak se zeptám nějaké další osoby. Dokážu se vžít do pocitů člověka, který si nemůže najít partnera nebo se mu nedaří počít dítě a navrch ze všech stran poslouchat takovéhle poznámky.