Pro Pavlu - seber síly!

Milá Pavlo, moc s Tebou soucítím a chápu Tě. Řekla bych, že sama jsem na tom se svým manželem určitě líp než Ty, ale současně vím, o čem píšeš. Můj muž je ke mně i k holčičkám moc hodný, je spolehlivý, umí být pozorný a ráda poslouchám jeho názory na život... zkrátka pořád ho miluju. Ale - stejně asi jako 90% chlapů, zvláště možná jedináčků, vykazuje tyhle vlastnosti pouze za určitých podmínek,má - li splněny alespoň základní biologické potřeby. Konkrétně tím myslím, že není nevyspalý, hladový.. To je přece jasné, to se týká i žen a není na tom nic zvláštního. Ale já tím chci říct tohle: psala jsi v téhle diskuzi, že se Tě dotýká, že sama s bříškem běháš za dcerkou a manžel sedí na gauči. Také si na tohle období vzpomínám, jak jsem sama sebe litovala, že už s pořádným bříškem běhám za rok a půl starou holčičkou, všechno mě bolí, nemůžu jí ani na chvilku spustit z očí a kdo mi pomůže.. Pak jsem se těmhle svým pocitům smála. Z odstupem času jsem tohle období hodnotila jako idylické. Pokud totiž dcerka usnula, mohla jsem si lehnout taky a v noci spala celkem dobře. Přišlo totiž další období - miminko, které chtělo v noci po dvou hodinách kojit, spánek 3 hodiny v kuse pro mě neexistoval a po poledni, kdy jsem starší holčičku uspala, miminko spolehlivě koukalo a dožadovalo se pozornosti. K tomu bolesti po císařském řezu, bolavá prsa.. V paměti mám to období zacloněné nějakou mlhou, vím jen, že jsem byla šíleně nevyspalá, doslova jsem vrážela do stěn a jen děkuji Bohu, že jsme to období přežili bez úhony, protože v reakcích jsem byla tak 5 sekund pozadu. A manžel, přestože jindy ke mně citlivý a vnímavý, mi na mé hořekování odpovídal: "Já jsem nevyspalý ještě víc než ty." Přitom k dítěti v noci nikdy nevstal a ráno jsem s prvním dítětem vstávala vždy já. Jenže jemu zkrátka stačilo vstávat do práce a k tomu být v noci rušen křikem dítěte. Vyspat se alespoň o víkendu bral jako výsostné právo, na které si nedá sáhnout. Můj pláč a vyčerpání jako by se ho nedotýkaly, nevěděl, co po něm chci,když sám je přece také tak unavený a navíc chodí do práce! Bylo to nepříjemné období, i když to jsou asi silná slova, mám dvě krásné zdravé děti a i tehdy jsem si byla vědoma toho, jaký je to dar. Myslím nepříjemné spíš v komunikaci s manželem, měla jsem pocit, že se odcizujeme a dávala jsem za pravdu příručkám pro manžele, kde píšou, že malý věkový rozdíl mezi dětmi je velmi náročný právě na vztah mezi manželi, práce a únavy je hodně a musí se zapojit oba...Mojí druhé dcerce byl nedávno rok a cítím se mnohem líp, i když v noci spí pořád špatně. Možná jsem pochopila něco víc o svém muži, ale zároveň jsem pochopila, že i se svými mouchami je pro mě hrozně důležitý a přestože jsem někdy z jeho reakcí zklamaná, bez něj bych byla strašně nešťastná. Kéž bys k tomuhle závěru došla i Ty a pomáhalo Ti to ve chvílích, kdy manžel bude jednat jinak, než bys očekávala. A hlavně Ti přeju hodně sil, které budeš ke zvládnutí dvou dětí opravdu potřebovat!! Ale neboj, je to čím dál lepší a je nádhera sledovat, jaké pokroky dělají a jací jsou z nich parťáci. Přeju hodně štěstí.