Re: Kamarádka má v sobě uvnitř něco špatně

Tím psychologem si nejsem jistá... když mi u porodu zemřel syn (a nebylo to první ztracené miminko), tak jsem tam šla, abych udělala "všechno" dát se dokupy pro nové těhotenství... jsem docela pragmatik, takže jsem si řekla, když mi ty návštěvy po 3 měsících nebudou dávat nic přínosného, odejdu. A asi tak. Psycholog mi nepomohl ani s bolestí, ani prázdnotou a pocity viny, že nedokážu donosit děťátko. A hodně jeho rad bylo zcestných, jako: "vy jste příliš silná a málo pláčete, takže si s manželem doma sedněte a plačte"...ono aby člověk mohl plakat, musí překonat tu největší bolest, kdy nic než dýchat a nějak stereotypně fungovat nejde... Ale globálně už to, že jsem našla sílu si říct, mám nárok na to k psychologovi jít, mám právo trpět, nemusím zvládnou všechno... za to to stálo a to bylo to, co mi pomohlo kromě manžela asi nejvíc. člověku se dá pomoci, jen když tu pomoc přijmout chce a i pak je to o tom, že největší díl je na něm. Když jsem psychologovi po 3 měsících řekla, že končím, řekl mi, že podle něj nikdy neotěhotním, protože to nemám vyřešené. Trvalo to skoro rok, ale povedlo se a za pět týdnů se mi narodí chlapeček.... Takže co chci říct Hance, Hani, nikdo tě nezachrání, dokud se ty sama nerozhodneš, že takhle to dál nejde a ty si prožiješ možná hodně bolestné sebeobnažující období, které ti ale umožní se na sebe podívat zvenku a přehodnotit vazby okolo sebe. A v tom ti nemusí pomáhat zrovna psycholog, k tomu stačí dobrý přítel a ochota se na sebe podívat jinak než dosud.... nebo my holky tady