Moc hezky napsané

Přiznávám, že jsem asi deformovaná svým budoucím povoláním (učitelka češtiny), protože hodně sleduju děti ve svém okolí, jaký vztah mají ke knížkám, jaké knížky čtou, jak dobře čtou, jestli čtou a proč čtou.

Mám syna, který se umí zaposlouchat do pohádky - ale jen do vyprávěné (zatím), tzn. adekvátní vůči jeho vývojovému stupni. U velkých obrázkových knížek vymýšlíme děj společně. Pokud se k nějaké pohádce nebo k obrázku vracíme, doplňuje slova, která vynechám nebo pozměním.
Např. "A dědeček a babičky řekli....." Kryštůfek: "Budulínkovi". Já pokračuju: "Aby nikomu neotvíral."

Zarazilo mě ale, když jsem o prázdninách hlídala pár dětí, že čtyřletý chlapeček neudrží pozornost ani při vyprávěné ani při čtené pohádce. Jeho starší - šestiletá sestřička (mimochodem velmi inteligentní a šikovná) nebyla schopna převyprávět vlatními slovy právě vyslechnutou pohádku.

Na praxi ve škole jsem udělala malý pokus, přečetla jsem dvanáctiletým dětem krátký příběh a chtěla, aby mi jej převyprávěli vlastními slovy. Byl to pro ně OPRAVDOVÝ problém.

Málokteré z těch dvanáctiletých dětí přečetlo za život jinou knížku, než tu z povinné četby ve škole. Je vizitkou rodičů, na jaké úrovni je jejich dítě schopné používat jazyk (tedy i četba, slovní zásoba, apod.)

Myslím, že učitel může dobře motivovat, ale základ tvoří práce rodičů.