Jejda, tak on to hlásá Jeroným. :o)
Mám ještě poznámku k těm DD. Vloni jsme po domovech důchodců jezdili s besedou o literatuře, v rámci celé ČR. Je pravda, že některé jsou strašlivé a být tam je za trest. Ovšem existují i domovy důchodců, které jsou moderní, s dostatkem soukromí pro klienty, s nadstandardní péčí, možnostmi kulturního vyžití, vybavenou knihovnou, v jednom měli dokonce kulečník. :o)
Představte si, že je vám osmdesát let a zůstali jste sami. Děti mají své rodiny, svůj život. Nebydlí ve stejném městě. Na návštěvu přijedou jednou za měsíc. Volají, píšou SMS, ale nemají na vás čas. A vy tvrdnete doma, na čtení už blbě vidíte, z televize vás bolí oči, možná máte nějaké kamarády, ale bydlí daleko a vám už moc neslouží nohy. I do klubu důchodců je to daleko, péči o zvířátko, které by vás zabavilo nezvládáte. Fakt není z určitého úhlu pohledu lepší být mezi lidmi, byť "cizími", a mít společnost? Plus zdravotní péči přímo pod nosem? Jistě, starší člověk si hůř zvyká na změny, nemá se vytrhovat ze svého domácího prostředí... ale na samotu a opuštěnost si jako zvyknout má? S tím, že je to nadosmrti, protože už nikdy nebude mladší ani "potřebnější"? Nebo všichni ti obhájci rodiny bydlí celý život s rodiči a prarodiči pohromadě?
Staříčci v DD si stěžují, že za nimi nejezdí děti - jenže ony by nejezdily, ani kdyby v tom DD nebyli! Mluvila jsem např. v Poděbradech s jednou paní z Moravy, vyprávěla, že má tři dcery, dvě na Moravě, jednu přímo v Poděbradech; a častěji vidí ty dcery z Moravy, ta "místní" za ní přijde dvakrát do roka. Je to smutné? Samozřejmě, ale není to míň smutné mezi lidmi, se kterými sdílíte podobnou bolest a trápení než o samotě mezi čtyřmi stěnami? Opravdu ne?
Odpovědět