Jak je to u nás

My máme hlídací babičku jen jednu a moc daleko. Většinou to vypadá tak, že k nám s dědou přijedou, sedmou si v obýváku a já je celý den obskakuju, vařím, posluhuju a oni si povídají s mým mužem, jejich synem a samozřejmě si hrajou s dětma, ale ven je třeba nikdy nevezmou, protože přece přijeli na návštěvu, takže sami s manželem nikdy nejsme. Nejdřív mě to mrzelo, ale v posledním roce jsme se naučili s manželem ulevovat jeden druhýmu. Třeba chodíme do kina na střídačku na stejný filmy a pak si o nich povídáme večer u skleničky vína, když děti usnou. Vím, že to zní šíleně, ale i večer o samotě v kině někdy dost pomůže. Nebo manžel přijede v poledne domů z šichty na oběd a při tom se pomilujeme a pak zas jede. To ale jde jenom když je starší dcera ve školce a mladší syn spí po obědě. Ale zatím to vychází. Nekdy už se moc těším, až vyrazím třeba někam ven, ale když k tomu dojde, najednou jsem radši s dětma doma. Bez nich mě to venku nebaví. Takže vím, že už to nikdy nebude jako v době "před dětmi". S nima je to stejně větší legrace.