Moc hezký článek a zajímavá diskuse. Tak si přidám se svojí troškou do mlýna.
Já osobně bych si na studium, kde se vyskytuje matematika netroufla, protože matika nikdy nebyl můj šálek kávy.
Ale když jsem otěhotněla s dcerou (má 7 měsíců), doma jsem měla dvouletého kluka, tak jsem se rozhodla, že to prostě zkusím, abych se doma nezbláznila a hlavně, kdo na mě bude čekat po mateřské, v 35. Původní zaměstnavatel zůstal v Praze, odkud jsme se odstěhovali.
Teď mám za sebou první ročník (studuji na mendelu, Specializaci v pedagogice). Musím říct, že já teda naštěstí podporu mám. Manžel má v práci domluvený home office na pátky, kdy jsem ve škole a ještě jezdí jako podpora babička. Nebo starší syn jezdí k ní (naštěstí už je doma, do práce nechodí). Myslím, že samo chození do školy není až tak náročené, horší je učení na zkoušky, ale i to se dá zvládnout. Od září mi jde syn do školky, tak doufám, že už nebudeme tolik potřebovat zapojit babičku (aby si trošku oddechla
).
Každopádně, já jsem přihlášku podala až poté, co mě manžel ujistil, že mi pomůže (hlídá děti, jinak domácnosti moc nedá, ale to se vždycky nějak pofackuje) a co moje mamka sepjala ruce a řekla KONEČNĚ!! Zapřísahala se, že bude hlídat do roztrhání těla (občas to tak fakt je), jen abych se do toho pustila.
Studuju kombinovaně, přednášející a zkoušející nám vychází dost vstříc a já musím říct, že jsem se po prvním semestru už tak těšila zpět do školy
Během prvního semestru jsem stihla porodit, byli takoví, co to ani nezaznamenali;)