tak, tak
tak jsem nebyla jediná potrhlá holčička, která se úplně ztratila v Mayovkách
hráli jsme si s kamarádem na chatě, já byla Vinnetou a on bílý bratr (protože jsem měla delší a tmavší vlasy než, a taky jsem Vinnetova milovala víc, daleko víc)
byli jsme do toho tak ponoření, že jsme nemluvili ani u jídla neb
nebylo v našem souznění třeba zbytečných slov
milovala jsem ale víc knížek z edice KOD (pamatujete ? knihy odvahy a dobrodružství) a dodnes se na Vinnetouva s chutí podívám
manžel mi vyprávěl, že po shlédnutí posledního výstřelu, probrečel
celý večer před usnutím a ráno se styděl jít s oteklýma očima do školy
jinak i ve mně stále dřímá ta potřeba bezvýhradného přátelství, ničím nepodmíněného a ryzího
ale nevím, nevím
Odpovědět