Re: Děti jsou Bohu blíž, než si myslíme.

> Hm, zdá se, že rozumem se víry
> člověk jaksi dobrat nemůže.

Nevím jak jiní, ale katolíci (možná trochu překvapivě) věří, že dobrat se víry v Boha rozumem možné je. A cest je více. K Bohu došlo už mnoho lidí a snad každý trochu jinak. Zkusím nastínit určitý myšlenkový postup, i když by to bylo samozřejmě na dlouhé povídání. Měli bychom si nejdříve vyjasnit pojmy. Co nebo kdo je vlastně Bůh? Co to slovo znamená? Už tohle je dost problematické, ale myslím, že když nad tím budeme přemýšlet, pomůže nám to trochu si uvědomit, k čemu se vlastně snažíme dobrat. Zkoumáme-li přírodu, zjišťujeme, že vše je velmi účelně a velmi inteligentně uspořádáno. Všechen život a vůbec hmota se chová překvapivě smysluplně a zdá se dost absurdní, že by to všechno byla jen jakási náhoda. Spíš to míří ke smyslu a ten smysl tomu dává to (nebo ten), čemu (komu) říkáme Bůh. Bůh sám je ten smysl.

> ale já ačkoli jistou potřebu nějakého
> jednotícího - přesahujícího prvku
> v životě, společnosti, přírodě cítím,
> něco hledám, tak to fakt zatím nevidím,
> a nedokážu "Ho" proto o nic prosit.

Bůh podle křesťanů je právě slovo označující tenhle jednotící prvek. Protože je to ale něco ZA nebo NAD samotnou hmotou, těžko to bude nějaká věc, na kterou si budeme moci sáhnout. Kterou poznáme přímo našimi smysly. Je to spíš princip. Vzhledem k tomu, že ten smysl prostupuje veškerou hmotu i energii, že jí tvoří, dává jí význam, je logické předpokládat, že tomu všemu i nám a našemu myšlení rozumí. Zdá se, že naše duše (Předpokládáme, že máme duši – vlastní svobodu, vůli, schopnost rozlišovat a volit mezi dobrem a zlem; jinak bychom byli determinováni jen našimi geny a prostředím, ve kterém vyrůstáme, a neměli bychom tudíš žádnou svobodnou vůli ani zodpovědnost za svoje činy. Byli bychom jen velmi komplikované elektrochemické stroje.) je svojí podstatou Bohu dokonce nejblíž. Potom samozřejmě platí, že On vidí do našich myšlenek i pocitů, do našeho nitra. Proto není problém se k němu modlit.

Dále křesťané dochází k tomu, že Bůh je samo dobro (láska), že mě osobně má rád (Jasně, že je to jen přirovnání, Boží láska a vůbec všechny jeho "vlastnosti" a "myšlenky" jsou zjevně diametrálně odlišné od lidských, ale věříme, že upřímná lidská láska má té Boží ještě nejblíž, tak to nazýváme stejným slovem.) a mám pro něj hodnotu a že smyslem života je šířit dobro. Kdyby to tak nebylo, znamenalo by to pro mě, že svět je smutné a beznadějné místo. Zkrátka věřím ve smysl dobra.

No, tak jsem to zkusil co nejstručněji shrnout, ale cesta k Bohu a k naplněnému životu je vždycky dlouhá a nelehká. Člověk se stále musí umět ptát a hledat, nebát se toho, že okamžitě nedostane odpověď. Spoustě věcem ve všech oblastech života a poznání člověk nerozumí. Je snadné (ale nevhodné!) najít si rychle nějaké prosté vysvětlení a nepřipouštět si, že by to mohlo být složitější. Často se tak připravíme o pravdu a později soudíme a rozhodujeme se na základě zkreslených informací. V životě musíme stále vyhodnocovat, čemu věřit a čemu ne. Neměli bychom měnit názory a postoje podle toho, jak se nám to hodí, ale měli bychom být vždy připraveni chybný názor přehodnotit, být otevřený i jiné verzi, než kterou nám předložil první (třeba zaujatý) zdroj.