Míšo,

myslím si, že rok je opravdu hodně málo času na rekonvalescenci srdce.
Já jsem se ze svého "pana opravdového" léčila téměř tři roky, a když už jsem si myslela, že jsem nad věcí a nechala se vytáhnout na přátelské posezení u kafe, byla jsem v tom zase až po uši. Kdybych neměla syna a k němu silné mateřské pudy, myslím, že bych ho zase vzala zpátky. Ale věděla jsem, že se s ním žít nedá (byl v tom chlast) a své dítě bych mu nikdy nesvěřila. V mezičase samozřejmě přišlo pár vztahů, více či méně vážných, ale nikdy jsem nemilovala tak jako jeho. Smiřovala jsem se s tím, že jsem nadosmrti poznamenaná, a že už nikdy nebudu schopna se doopravdy zamilovat. Ale minulý rok se nečekaně objevil někdo, kdo mě vyléčil. Tedy, je to zase trochu léčba šokem, ale to bych tu nerada rozebírala... Míšo, myslím si, že rozumět si s tím druhým prostě nestačí. Spousta ženských tady má názor, že k tomu, abys vedla spokojený vztah, stačí mít ráda a uměla si to dobře rozumově obhájit. Ale já jsem si jistá, že tohle může fungovat jen do té doby, než se objeví někdo, kdo má něco mezi srdcem a duší, co pasuje jen k tobě. Pokud jsi bývalého manžela opravdu milovala, a to srovnání ve svém věku už určitě máš, tak ti vztah, ve kterém převažuje rozum, pomůže zase jen po stránce pragmatický. Ale tvoje srdce nevyléčí. To vyléčí zase až další pan opravdový. Špatná zpráva je, že takových, které jsou jen pro tebe je na světě pár a nikdy nevíš jestli ho někdy potkáš. Takže měj oči otevřené, ať ho nepropásneš. Budu ti držet palce. Veronika