Nevyzpytatelne jsou cesty bozi...

Mili vsichni,

tato diskuse probehla jiz davno a tak mozna pisu jen do prazdna. Ale napsat musim, asi ze stejneho duvodu jako vsichni ostatni, pribeh Jirky a jeho nahradni rodiny nas vsechny zasahl.

Titul reakce je ozvenou meho detstvi, vyrustala jsem v zemi, kde nedelni mse jsou pro vetsinu obyvatel odvekou tradici ... I mne pripadaly nektere vyroky Kateriny ohledne boha a viry ponekud nadnesene a okate pompezni, ale to spis proto, ze pro ty, s nimiz jsem jako dite tise stavala v kostele byl buh
i vira samozrejmosti a platilo prikazani, ze nevezmes jmeno bozi nadarmo...o bohu a vire kazal knez, projevovala se v cinech, zivotnim postoji (at uz "dobrem" ci "spatnem")a obcas v lidove slovesnosti, kdyz si zeny nad nejakym obzvlast vyjimecnym pribehem posteskly: "Nevyzpytatelne jsou cesty bozi..." Proto mi casto vyroky ceskych vericich prijdou tak nejak nepatricne prilis silne... Zivot ale neni o vyrocich - je o lidskych pocitech (lasce, utrpeni, stesku, radosti, nenavisti...), o nasich cinech, o dusledcich techto cinu a o tom, jak na ne okolni svet reaguje a nakonec i o nasem svedomi.

V Kateriny vypraveni mi chybi dva lide - jakoby jsou zmineni, ale jejich podoba je nejsna. Jsou to ti dva, o kterych je dnes Jirkuv pribeh: Jirka a jeho babicka.
Rada bych verila, ze je Jirka u babicky, protoze ho babicka ma rada a pres jeho odlisnost mu aspon trochu rozumi. Rada bych verila, ze je Jirka u babicky, protoze si o nem nemysli, ze je ZTRACENY pripad - ale Jirka.

Nelze soudit rodice, ani puvodni, ani ty nahradni, ani vubec nikoho z tech, kdo o Jirkove osudu rozhodovali. Jedine co zbyva je snazit se napravit skody, pomoci Jirkovi zvladat svoje postizeni, svoji pohnutou rodinnou historii, pomoci mu byt na svete...

I ve vlastni rodine se narodi deti s tezkym postizenim, psychoticke osobnosti, autiste, schizofrenici (rada diagnoz telesneho i dusevniho postizeni dnesniho sveta je na tisice slov)a nikdo z nich neni dopredu ztraceny pripad. Tomu verit odmitam, jinak bych musela poprit bohate a naplnene zivoty vsech tech, kdo svym postizenim pripravili okoli mnoho starosti a trapeni, ale svou lidskosti take mnoho nezapomenutelnych okamziku nehy, legrace a casto i umeni, ktere nema obdoby...

Je lidske obavat se neznameho a odlisneho - a postizene dite takovym neznamym je - a to i kdyz je "vlastni". Nelze si zivot zajistit dopredu, nelze se v zivote tomu neznamemu a odlisnemu vyhnout, tak jako se nelze vyhnout necekane nehode, valce, smrti...Nikdo nema zaruku.

Kolik je Jirkovi? Chodi do skoly? To je jedno, jestli je zvlastni... Co se mu v posledni dobe povedlo? Co mu dela radost? Vi si s nim nekdo rady? Kdo a proc? Ma neco pro Jirku vyznam? Styska se mu? Po kom se mu styska? Jaky je jeho svet?

Pro Jirku neni podstatne, kdo a z jakych duvodu se mu obetuje - pro Jirku je podstatne, kdo mu bude rozumet a navzdory vsemu ho laskyplne povede...anizby cekal velke zazraky, aniz by doufal ze Jirka bude jako ostatni.
Nikdo nejsme jako ostatni.

Katerino, kazda matka dela rozhodnuti, ktera se tykaji jeji deti. At je verici ci ne. Vsechna jeji rozhodnuti jsou pro dite zavazna. Zadna nevi dopredu, zda se rozhodla spravne. Ani vy, ani ja...
Tohle je uskali zivota, vy jste je jen necekala.
Nezbyva nez verit, ze je Jirkova babicka moudra a silna zena...

Navzdory vsem msim, kostelum, dobrotivym knezim a uctyhodnym vericim lidem, s nimiz jsem se v detstvi setkala, nikdy jsem nebyla a nejsem katolicka. Presto se mi zda, ze jedine, co chci k tomu pribehu rict je ono "Nevyzpytatelne jsou cesty bozi..." -ovsem s nadeji, s tou nadeji, kterou by melo mit kazde dite a kterou se opustenym detem snazi davat moudri, slini lide...
I kdyz mnozi takovi chceme byt, ne kazdemu z nas je to dano.

Je dobre, ze Katerina napsala, kazdy z nas s muze myslet, ze by to s Jirkou lepe "zvladl"... Tyto stranky ctou lide, kteri se pro adopci rozhoduji - ne vsichni si plne uvedomi, ze nove dite zvrati jejich zivot jako... kazde nove dite. Nikdo nemame zaruku, jak se nas zivot vyvine.


Magdalena