Taky nám psychologové radili...

že se nemáme příliš věnovat činnostem, které syn vyžaduje (obrovskou chuť učit se písmena v 18-měsících, počítat ve dvou letech, malovat vlajky ve čtyřech letech - z celého světa uměl zpaměti, aj.), a že se máme zaměřit na dovednosti, které mu nejdou (bez plen byl až ve třech letech, protože posadit ho na nočník znamenalo neskutečné scény, tkaničky si pořádně neumí zavázat dodnes) . Jenže ve věku 2-5 let bylo nemožné odtrhávat ho od jeho oblíbených činností, byl přímo posedlý, hodiny u nich vydržel a potřeboval mě k nim, ještěže o rok mladší brácha takovou pozornost nevyžadoval. To, že se týden před čtvrtými narozeninami naučil číst, byl velký krok k jeho samostatnosti. Už jsem nad atlasy nemusela sedět hodiny s ním, přečetl si názvy států sám.
Stejní psychologové také vyvraceli v raném věku Aspergerům syndrom, na který jsem měla podezření, ten byl potvrzen až v sedmi letech, to už syn měl za sebou nepochopení ve školce pro znatelné vymykání se a přeskočení první třídy pro diagnostikované vysoké nadání. Toto všechno by se nejspíš dělo i se správnou včasnou diagnózou, ale výchova a každodenní zvládání synova chování v určitých situacích, typické pro poruchu autistického spektra, by byla se správnou diagnozou daleko lépe zvládnutelná pro celou rodinu.
Teď je mu 9,5, ve třídě v kolektivu dětí o 1,5 roku starších se cítí dobře, je nekonfliktní a neupozorňuje na sebe, i když jeho jinakost je nepřehlédnutelná, spolužáci ho "berou" a zatímco učivo jako takové je pro něj příliš jednoduché, sociální dovednosti získává pozvolna a jde mu to myslím velmi dobře. Letos se syn hlásí na osmileté gymnázium, uvidíme, jak to dopadne a jak to popřípadě bude zvládat v novém kolektivu.