Nedělej předčasný závěr

Hanko,

nebudu ti vyvracet, že ledacos se dědí, ale jsem přesvědčená, že mnohé vlastnosti můžeš jako matka přece jen trochu změnit, zmírnit, posunout někam jinam… a hlavně neposuzuj předčasně (třeba takové to „ustoupí a počká“, „ostatní ho odstrkují“… ).

Můj syn se v neznámém prostředí chová také tak – není úplně hrrr. Trvá mu pár minut, než se zorientuje. Nakonec to dopadá tak, že zapadne do každé společnosti, ve školce je vysloveně oblíbený (teď zrovna to tady čtu i v nějakém hodnocení od učitelky). Není agresivní, ale umí vymýšlet zábavu, a děti se na něj často doslova lepí. Včera jsme byli bruslit a po pěti minutách měl kamaráda a na každé ruce pověšenou nějakou holčičku.

Moje dcera je vyloženě bojácná – říkala mi to i neuroložka, když jsme řešili poruchu hrubé motoriky. Nad její poruchou mávla rukou, ale říkala mi: "ach jo, to bude těžký - ta než se k něčemu rozhoupe, ve škole než se rozkouká....než udělá krok". Když jsem s ní přišla poprvé na cvičení mezi děti, byla přesně tenhle typ. Hned pochopila, co má udělat, ale jakmile se objevilo jiné dítě, nechala se odstrčit a čeká, čeká…. kouká a nic. Chodím s ní mezi děti, často ji postrčím, povzbudím a mám pocit, že se to fakt mění. Není z ní žádný drak, ale když na ni přijde řada, tak jde. Když dostane nějaký pokyn, nekouká co kde lítá a vyběhne. Buduju sebevědomí. Ne tím, že bych ji nějak extra vychvalovala, ale nabízím jí různé aktivity, při nichž může sama pocítit úspěch. Věřím, že to zlomíme. U kluka bych se zaměřila na pohybové aktivity – kluk, který skáče a běhá, má prostě o kamarády postaráno. Moderní doba trvá jen krátce, kluci byli po mnoho tisíciletí malí lovci a v raném dětství se zřejmě tyto pradávné geny hodně prosazují. Nabízej mu různé možnosti, podporuj všechno, hlavně pohyb a legraci. Přiveď mu kamaráda. Určitě to můžeš trochu změnit. Držím palce.