Geny hrají větší roli

Myslím, že 25% geny je značně podhodnocené tvrzení.
Mám 2 děti, syna 2 a dceru skoro 5iletou. Byla dost stydlivá a i teď ji vždy chvilku trvá, než začne komunikovat (pak jí je slyšet až dost ). Bohužel k empatii nemá moc buňky, tak se jí vše snažím vysvětlovat a učit.
Její bratříček už od malička k ní jde, kdykoliv pláče, a objímá jí. I když třeba příčina jejího pláče už byla i to, že mu něco provedla a já jsem jí za to napomenula. Když bylo synovi asi 20 měsíců, měli jsme období, kdy běhal za každým kočárkem, kde plakalo dítě, a chtěl dělat malá. Také se dělí snadněji než dcera, i když už také méně než dřív
Na druhou stranu je ale introvert. Když byl malý a spadl, nesnesl, abych ho chovala-utěšovala. To už jsem ho dost odnaučila, chci, aby věděl, že může své emoce svěřit/ventilovat.
Ale když ho chce například sestřička utěšit stejně jako on jí, tak se stále nenechá. Jsem moc ráda, že se tohle od sebe učí!

Ve školce má dcera 2 kamarádky - sestřičky, které mají věčně nějaké chůvy, máma se s nima moc nepáře... Přesto mladší z nich je neuvěřitelně dobrosrdečná a empatická, podobné dítě jsem asi nezažila.

Takže výchova je důležitá, ale geny mají lví podíl, bohužel.