Amen + autorce článku
Tak já teda přispěju svou troškou do mlýna.
Přečetli jsme docela dost knih, ale podle nás, je většina aplikovatelná pro děti starší nežli rok, dva tři čtyři. Prostě rok a půl nebo dvouletému dítěti budete těžko s láskou vysvětlovat, že do silnice se nevbíhá, když to to dítě dělá neustále a s úsměvem. Už jsem narazila na diskusi o fyzických trestech. Ano, s láskou můžu vysvětlovat, ale ne v okamžiku, kdy se mi dítě vytrhne a letí střemhlav do silnice...
Naše Ela odmítala cokoli, o což jsme ji požádali, aby udělala. Podotýkám požádali. Vyjevili jsme i naše pocity, že se nám něco nelíbí popř. líbí (rada renomované psycholožky). Stalo se to, že když jsme ji požádali, aby něco udělal, tak jen suše odvětila, že se jí to nelíbí, ať jí to neříkáme ... Postupně jsme přešli k důrazným žádostem a nakonec k rozkazům. Sklouzli jsme i k systému odměn a trestů. Naprosto přesně si pamatuju ty okamžiky, jak mi bylo úzko, nezdálo se mi to přirozené. Ale já nepřišla na jinou cestu, jak to s malým děckem dělat, když jako naschvál nechce. Rady psycholožky byly k ničemu. Co jsme dělali špatně?
Ela s oblibou rozmetala kolíčky po bytě a ani pod pohrůžkou fyzického trestu (a teď si myslete co chcete, prostě jsme zkoušeli všechno), je neuklidila. Psycholožka radila, nechat je válet tak, jak je rozházela, třeba tři dny, že je nakonec uklidí..... Fajn, tak šlapejte tři dny mezi kolíčky. Zvládli jsme to den a ještě navíc k tomu. to bylo maximum. Jakmile jsme zkusili úklid formou hry, pohořeli jsem. Takže prosím, poraďte mi, jak na to, protože mám 15ti měsíční dceru a s ní nás možná čeká něco obdobného.
Odpovědět