Re: Dotaz
Také vedu logopedický kroužek ve školce. Většina práce je formou hry, procvičujeme básničky, na slova vymýšlíme věty, malé příběhy, slova vytleskáváme, popisujeme obrázky... Je fakt, že na mě děti celkem dají, protože jsem jim "vzácná" a tak když upozorním, že tohle se mi moc nelíbilo nebo že vím, že to umí říct líp, snaží se. Když tohle řekne maminka (sama jsem maminkou), dětem je to jedno a synek mi narovinu řekne, že to dělat nechce (máme pro změnu cvičení z ortopedie). I přes to ale děti ví, že na konci lekce se mnou dostanou odměnu - nálepku, protože nejsem velkým přiznivcem bonbónů. Na tuto odměnu se těší. Oni potřebují i něco hmatatelného, ne jen dobrý pocit, že už se to snad brzy naučím. Samozřejmě nešetřím pochvalami. Doma se synkem je to horší. Někdy stačí motivace, že se cviky musíme pořádně naučit, abychom je mohli pak předvést paní doktorce a ta nás mohla pochválit, jindy je to něco za něco (následuje společná hra, četba knížky, prostě o co má zrovna zájem), někdy je to nekompromisní "teď se bude cvičit". Má totiž období, kdy má zájem popírat všechno, co já řeknu, takže nejde až tak o tu nechuť ke cvičení (řekla bych, že ta je opravdu minimální, protože je opět vše hrou), jako spíš o boj, kdo z nás vyhraje.
Odpovědět