Dejte jim alespoň šanci!

Pěkně Vás všechny zdravím,
omlouvám se, ale opravdu nemám čas přečíst všechny odpovědi, tak pokud už se o tom někdo zmínil, předem se ještě jednou omlouvám. Mám dvě ratolesti. Obě naplánované. Jsou narozeni po dvou letech a to přesně na den.
Ale co chci říct. Všichni dumáte a posuzujete to, jak to zvládnete a kdy půjdete do práce a zda ten malý cvrček bude ve dvou letech žárlit a kolik času budete mít na sebe a bude-li uklizeno. Já osobně toto vůbec nikdy neřešila a dokonce mě to ani nenapadlo - přísahám. Jediné, co jsem 100% věděla bylo, že těm dvěma (vždy jsem chtěla mít děti dvě) mým budoucím pokladům, musím dát šanci, aby měli jeden druhého od dětství, aby si rozuměli, jedem druhému mohl pomáhat a hlavně, aby spolu mohli strávit co nejvíce času, na který budou moci vždy s úsměvem vzpomínat. Věděla jsem, že nechci mít děti po 5-6 letech, protože si začnou rozumět ve 30-35ti letech, až se rozumově dostihnou. Nemyslím, že by se nemohli nebo snad neměli mít rádi i dříve, ale vy byste sebou v 16ti táhli na rande 10ti letého bratra? Tedy myslím dobrovolně.
Ovšem vím, že budete namítat, že někteří z Vás mají sourozence o 1 nebo 2 roky a stejně jste si nikdy nerozuměli. Ano, ale dostali jste tu šanci. Kdežto pořídíte-li Vašemu zlatíčku sourozence o 6 let mladšího, už dopředu jste je odsoudili k tomu, že jejich čas přijde nejdříve po 25 roku života toho mladšího. Ano, budete to mít možná jednodušší, ale ani tomu moc nevěřím. Moje dcera se na miminko strašně těšila, prostě jsem jí od miminka říkala, že až bude mít sestřičku nebo bratříčka, tak mi bude muset pomáhat tím, že bude hodná holčička a ona svého bratra miluje nade všechno na světě. Pořád na něj myslí a říká mu, že ho má moc ráda, hladí ho, ukazuje mu hračky, nosí dudlík a koupe ho, krmí, houpe na houpačce, učí chodit a neustále vyžaduje, aby jí dával pusinky (jsou narozeni v březnu 2006 a 2008), chválí ho a samozřejmě také hubuje. Prostě je to úžasné. A to podotýkám, že je dcera hóóódně živé dítě se silnou osobností, stále musí mít poslední slovo. Kamarádka tvrdí, že je hyperaktivní, ale to se u nás nesmí říkat. Samozřejmě jim to nemusí vydržet, ale dostali šanci takto spolu prožít dětství, dospívání a vlastně i dospělost. Teď je to jen a jen na nich. Já je k tomu povedu a udělám maximum, aby na to rádi vzpomínali. Já se svojí sestrou také vyrostla a i když jsme se občas škorpily, hádaly a tak vůbec, neměnila bych ani za nic. Teď máme stejně staré děti a vlastně jsme vždy byly ve stálém, "téměř" denním kontaktu.
No, tak jsem se vypovídala a teď už je to jen a jen na Vás jak si budou Vaše děti rozumět. V každém případě Vám přeji hodně štěstí s Vašimi dětmi, Pavla.