Mám podobné pocity

Mluvíš mi z duše . Děti mám sice zatím jen tři (i když manžel čím dál víc mluví o čtvrtém - ale já tomu dám ještě čas - nejmenší jsou 3 měsíce), ale pocity mám podobné.
U prvního dítka jsem nestíhala, byla naprosto vystresovaná a připadala si, že už nikdy nebudu normálně žít. Dodělávala jsem školu a chtěla se vším seknout. Po čase si to sedlo. Pořídili jsme si druhé. Zlaté miminko a já měla pocit, že se začínám nudit. Založila jsem si firmu a začala podnikat. Přes poledne, když spala, po večerech... Bavilo mě to, těšila jsem se na večer, až začnu pracovat.
A pak nám nečekaně přibylo třetí . A mám pocit, že se moc nezměnilo, jen to chce víc organizace a na synovy hokejové tréninky tahám 2 prcky místo jednoho. Pracuju stále po večerech (jen končím v noci o něco později, protože přes den toho zvládnu méně, ale i to se určitě časem zlepší).
Moje heslo je: "Čím více máš dětí, tím více máš času ."
Před porody mě přepadaly podobné pocity jako tebe - nebudou ten/ti starší šizeni, zvládnu to všechno a zachovám si duševní zdraví?
Jenže, jak psal někdo výše, já byla těhotná celkem 6x, tři těhotenství skončily samovolnými potraty. A to je to, čeho se nejvíc bojím, že každé miminko je vykoupené jedním ztraceným a já momentálně nemám sílu snášet případný další potrat. Takže to čtvrté asi nebudu riskovat, i když si při pohledu na malou říkávám, že přece není možné, že už nebudu mít žádné další. A jsem ráda, že nejsem sama, mé okolí se na mě kvůli počtu současných, příp. zamýšlených dítek, dívá občas divně :-(.