Re: Trochu jinak

Uklízení je od dětství mou černou můrou. Každý týden když jsem v sobotu vstala jsem věděla, že se bude uklízet a že to bude zas hroznej průšvih. Tím moje znalosti ale končily. Dodneška nevím, co jsem vlastně měla dělat, protože ať jsem se pokoušela o cokoli, vždy jsem dostala vynadáno, proč že dělám právě tohle, ale nikdy mi máma neřekla, co a jak vlastně mám dělat. Prý když to nevím, v mým věku...Když jsme byly ale menší tak nás na úklid vždycky poslala k babičce, že bysme se jí tam pletly, nikdy neuklízela, když byl někdo doma, že ji to ruší. Muselo to být podle jejího, ale já nevěděla, jak. Jsem na to vážně natvrdlá, spíš na knížky a tak. Občas mi třeba vyrvala hadr z ruky a přeleštila to po mě. Vždycky jsem byla hrozně bezradná a dodnes mám hrůzu z uklízení, že to asi zas dělám špatně. Takže kvůli uklízení byly u nás pořád strašný spory, máma tím dokázala totálně zkazit i každý vánoce. Radši bych je prožila s drobkama na koberci a v klidu, nebo bych i ráda ty drobky vyluxovala, ale ona tak nějak neuměla srozumitelně říct, co po mě a sestře vlastně chce, a tak nás znechutila, že jsem se samy už ani snažit nechtěly. Prostě se řeklo uklízet a my dostaly hysterickej záchvat. Pak už jsme byly i neochotný, to je pravda. Takže možná když se dětem řekne aby si uklidily pokojíček, a ne konkrétně třeba pajduláky dej sem, kostky sem a podlaha se musí takto vyluxovat, prostě když je to nenaučíte, tak si pak můžete jak naše máma nadávat, jací to jsou nevděční parchanti, že si po sobě ani neuklidí a nechají mámu aby se dřela. Ale to fakt byl omyl, nebyly jsme líný, jak jsme pořád slyšely, ale nevěděly, co se od nás vlastně chce.