hlavně v klidu

U nás se tak nějak razilo, že se má dítku nechat volnost v tom, co ho baví. Děti chodí na výtvarku - oba moc rádi, malá zkusila hrát na flétnu - po roce toho nechala, syn chodil do pohybovek -po prvním pololetí jsme to vzdali, dcerka začala tancovat - tancuje už čtvrtý rok...
Úplně první rozhodnutí ohledně sportu ale bylo, že z dětí NEBUDU dělat velké sportovce, zapojené do nějaké organizace. Většina sportovních oddílů v našem dosahu dříve nebo později začne po dětech chtít extrémní výkon. A to tak že moc. Vidím to u spolužaček mé dcery, které ve druhé třídě nemají prakticky žádný víkend volný, odpoledne tráví trénováním, aby pak večer usínaly nad úkolem (na což si jejich maminky stěžují).
Další věc, co se mi nelíbí - dětem to začne ujídat víkendy a rodinný život se pak točí kolem toho, jak má dítko závody, mimořádné přípravy na závody atp. Nechci být jenom taxikářem svých dětí, chci s nimi mít společné zážitky.
Takže pokud děti jednoho dne dozrají k tomu, že nějaký sport moc chtějí, tak ať si ho dělají, ale já je do toho navážet nebudu. Zatím jsou evidentně spokojení s námi a s tím, že máme relativní volnost v rozhodování, co se bude dělat. Kliďánko se v sobotu ráno rozhodneme, že je hezky a jedeme na brusle. Nebo že se nám nechce, protože je ohavně a celé dopoledne hrajeme člobrdo.
Moje děti jezdí na kole, na bruslích, v zimě jedeme na lyže, v létě k vodě. Trávíme hromadu času venku i ve všední dny, o víkendech jezdíme za město a pak někam "šlapeme", nebo pomáháme na zahradě prarodičům. Takže ne, ke sportu v dnešním pojetí je nevedeme. Vedeme je k pohybu (tedy k lítání po venku, lezení po stromech, hraní s míčem, skákání gumy, hraní fotbálku...) a k tomu, že zkusit se dá ledacos.
Letos v létě měla dcerka menší úraz a pak chodila na rehabilitaci. Jak lékaři, tak sestry si ji chválili, že je na ní vidět, že se opravdu hodně hýbe. Prý jí moc pomohlo, že má "rozhýbané" svaly rovnoměrně, že se hned pozná, že nedělá jenom jeden sport.