Kamyš, díky...

... za ten odkaz a TVé zkušenosti!
To zní povzbudivě jak píšeš, že se rozčiluješ míň. Myslím že já to prostě neaplikuju důsledně, v některých situacích upadám do starých vzorců chování.

To co cituješ, jsem vztahovala na takové ty situace, kdy třeba starší syn vyloženě naschvál odmlouvá či provokuje. Myslela jsem to tak, že na manžela či kamaráda bych se naštvala taky (ale ti se většinou tak nechovají ;-)), ale také bych měla možnost prostě třeba odejít a nechat ho ať si teda blbne - ale beze mě! U (menšího, předškolního) dítěte to však nejde, mám za něj zodpovědnost a prostě jsme někdy spolu tak trochu "chtě nechtě". (Samozřejmě jsem většinou se svými dětmi ráda, teď mi jde jen o ty situace kdy je to tu "jak v blázinci" a já nemohu udělat to co vůči manželovi či kamarádce.)

Jde mi o to, že když se snažím chovat se podobně jako k dospělému (tedy partnersky, s obdobným respektem, neshazovat druhého atd.), tak to sice částečně jde, ale částečně narážím na to, že se prostě o dospělého nejedná, nechová se tak a z toho plynou nějaké věci - např. ¨mj. to že prostě nemůžu jen tak někam odejít apod.

Jinak máš pravdu - u konkrétních úkolů jako uklízení atd. je zodpovědnost na nich, když to nestihnou a vlastně to nemusím řešit.

Ty kurzy by mě zajímaly blíže. Máš pocit že to byl větší přínos než ta knížka? Že sis to jaksi v praxi víc "procvičila," zažila...?

Díky! M.