Re: pro Míšu 3

Míšo,

vím, jak ti je. Ale zase na druhou stranu, pravděpodobně kdybys nebyla "ta silná" už bys tady nebyla. Já sama jsem taky před rokem po atace onemocněná skoro nemohla chodit, do toho šílená únava, každý krok byla neskutečná bolest, sednout si na vozík bylo tak lákavé. Ale mám dvě děti školního věku i báječného manžela, a tak jsem cvičila (polykala slzy) a každý den udělala o krok víc. Dnes ujdu tak těch pětset metrů, ale pořád ještě viditelně kulhám. Lidi umí být vysloveně zlí, řekla bych, že neskončit v izolaci chce doslova hroší kůži. (někdy mám fakt blbý pocit - nemocná uprostřed zdravých - a z nich nikdo nepochopí, jak člověku je, osobně se o to ani nesnažím - prostě to nepochopí) A zvlášť u nás platí, že silnější přežije, ale jak sama víš asi nejlépe, pohledy lidí bolí. Na rozdíl od tebe mám tu výhodu, že jsem velmi dobře finančně zabezpečená (pracuji tvůrčím způsobem na PC, či-li v sedě), takže prakticky všechny léky stejně jako třeba vybudování výtahu si hradím sama. Když tak někdy čtu o tvém trápení s matkou, napadá mě, nebylo by pro tebe řešení přestěhovat se do nějakého chráněného bytu? Určitě i tvoje psychická síla by tam byla pro ostatní velkou motivací a přínosem.