Re: A takhle se to někde dělá?
Není všechno jenom černé. Já si zažila oboje. První porod v menší okresní porodnici před 18 lety - děs a hrůza. Ležet jsem musela jen na zádech a dvacet hodin bez jídla i tekutin, v poslední fázi jsem si vyprosila alespoň mokrou plínu. Děti jsme viděly jen na kojení, poprvé rozbalené až doma :-(((.
Další dítě jsem rodila v malé nemocnici a byla jsem jako v Jiříkově vidění. Už před 12 lety byl manžel se mnou, mrňka i s pupeční šňůrou mi ležela na břiše dokud manžel nesebral odvahu a mrtvou, podvázanou šňůru nepřestřihl. Zhasnout, přiložit mimíska a hezky tiše se na dvě hodinky vytratit - to byla zavedená praxe personálu na téhle porodnici. Před necelým rokem jsem se tam vypravila znovu, v březnu se tam, bohužel, narodila poslední holčička.
Porodnice je zrušená, protože krajská samospráva v čele s radní zodpovědným za resort - strojním inženýrem se rozhodla podpořit jiné nemocnice. Argument - méně než 500 porodů ročně nezaručuje erudici personálu. To ale neměly ani ty okolní, jen je předpoklad, že si po zrušení polepší. V řadě příspěvků v diskusi je zmiňovám především přístup personálu a je známo, že pokud přijde někdo nový na oddělení, musí se podřídit zavedeným pořádkům. Takže zkušený a vstřícný personál si hledá místa v porodnicích, kde se nebude moci chovat tak, jak bylo dobrým zvykem ve zrušené porodnici - jako ke klientkám. A ani mi tam před těmi 12 lety mi příliš nevadil nižší komfort oddělení, loni už to bylo až na postele s vysokými pelestmi skoro jako doma.
Z toho všeho pro mě vyplývá, že zdravotnictví řídí víc politika než zájem o pacienta, klienta. Porodnice jako ve Vrchlabí, Znojmě nebo zrušená vysokomýtská jsou opravdu světlými výjimkami, když uvážíme počet ústavů v republice.
Odpovědět