Re: Nemám nic proti karate, judu a jiným koníčkům,

Taky jsem měla ráda tiché dopoledne na procházky, kdy se moc lidí nevyskytovalo. Až jednou... Je to 3 týdny spátky, kdy jsem skoro 4 letou Evičku odvedla do školky a rozhodla jsem se, že se synem, který v prosinci oslaví 3. narozeniny, zajít za holkama do práce ukázat jim fotky z dovolené a tak. Nasedli jsme do auta a jela jsem. Bylo půl 9. ráno... Na 1. křižovatce jsem musela dát přednost tramvaji, která jela do vozovny. Najednou, jak jsem tak stála na křižovatce, přiběhl sympatický kluk, otevřel se dveře od mého auta na místě spolujezdce a zeptal se mě, kdy najde nějakou ulici. Ani jsme nastačina říct, že nevím... Popadl tašku, kterou jsem měla na sedadle od spolujezdce a zdrhal pryč... Byla jsem v šoku. Taky jsem si vždycky říkala, že mi se to přece nikdy nemůže stát... Nevěděla jsem, co dělat... Vyskočila jsem z auta a řvala na něho, ale nechat tam Honzíka v autě stojícím na křižovatce... Takže jsem sedla do auta a jela domů. Ubrečená a hlavně vystrašená... Dneska mám ze všeho strach. V každém vidím hajzla, co mě může kdykoliv přepadnout... Jenom se setmí, nikdo by mě ven nedostal. A když někm s dětma jedu sama??? Kabelku pověšenou na krku a to je tak vše, co zmůžu. Protože když děti připoutávám do sedaček, může nás okrást kdokoli, kdykoli. Jsme proti těmto lidem bezmocní...Ani mi nejde o to, že mě ten hajzl okradl, spíš o to, že mám z toho psychické problémy, strach a úzkost, když jsem sama nebo s dětma ... To je vše. Jsem možná paranoidní - mám pocit, že každý kluk, co projde, mě chce okrást, mám pocit, že to na mě každý pozná... Ale mám to tak až po zážitku z auta.Takže, pokud sevám nic nestalo, buďte jenom ráda. Jestli se něco stane, třeba taky budete mluvit jinak.