Re: o co tady jde?

Myslím, že jsi to vyjádřila přesně. Nevím proč dávat některým církvím přednost před jinými. Registrované partnerství je podle mě fajn a nevidím v něm žádnou hrozbu. A nevím proč řeší to úřední razítko. Vždyť to se musí i nyní. Protože každý kdo chce mít svatbu ať civilní nebo církevní. Stejně musí na matriku. Vyplnit a odevzdat formulář a teprve na matrice mu dají oddací list. Nevím, jestli si to někdo uvědomuje, ale tady u nás není tak důležité kdo oddává, ale jestli mu to matrikářka schválí.
Mám totiž pocit, že tohle je komplot matrikářek a že se jim konečně podařilo prosadit svou. Proč si to myslím? Zde můj příběh:
Před třemi lety jsem se vdávala. V roce 2005 jsme měli desáté výročí našeho vztahu, který jsme chtěli oslavit! svatbou. Začali jsme přemýšlet o dětech a v té naší úřední mašinérii, my příjde jednoduší mít děti v registrovaném svazku. A tak jsme se rozhodli, že do toho praštíme. Nic moc velkolepého. Ale měli jsme jedno krásné místo v malé vesničce v Brdech, kde byl statek s rybníkem a tam jsme se chtěli vzít přesně na den našeho výročí. Ten den vycházel na pondělí. Říkala jsem si, že to nebude problém. Vždyť se oddává v balónech, pod vodou, ... Ale ouha. Pondělí není oddací den!!! Oddávající z úřadu, kam toto místo patřilo, byla fajn ženská. Pro ni nebyl problém nás oddat kdekoli, kdykoli. Jenže pro matrikářku ano. V pondělí prostě NE. Tak jsme se rozhodli, že třeba jinde najdeme stejně hezké místo a příjemnější úřednice. Bohužel, byli jsme a volali na 8 matrik (pražské a středočeské), všude to samé. Na Praze sedm, kam patříme mi řekli, ať svatbu posuneme o tri roky, že to bude vycházet na pátek, a že to by šlo. Podobných hlášek jsem slyšela víc. Už jsem téměř svatbu zrušila. Když jsem se dozvěděla o kolegyni, která podobný podraz matrikářky (ta je nechtěla oddat na zahradě jejich chaty, protože to nebylo dostatečně slavnostní místo), vyřešila církevním obřadem. Já ani manžel nejsme věřící, tak nás toto řešení vůbec nenapadlo, ale tahle kolegyně mě upozornila na to, že existuje církev Unitářů a že ti oddávají lidi, kteří se mají rádi, chtějí spolu žít a jestli věří v Ježíše nebo v učení Budhovo neřeší. Setkaní s reverendem této církve byl úžasný zážitek. Bavili jsme se o tom proč se chceme vzít, jací jsme, co nás baví, ... on přihodil pár zážitků s matrikářkami. Zkrátka padli jsme si do oka. Pak jsme se ještě sešli doladili podrobnosti obřadu. A bylo. Svatba byla na místě, které jsme si vysnilli a díky tomu že jsme se s reverendem poznali nám doslova ušil obřad na míru. Místo strohého Ano jsme si řekli svatební slib (ale i to ano by stačilo). Trochu mi to připomínalo obřady z amerických filmů. A proč ne, trochu toho kýče v životě přeci nevadí. Byl to úžasný zážitek, který náš vztah posunul zas o kousek dál.